Tarantino si nedá pokoj a jeho věční studenti už vůbec ne. A přitom jde dokola pořád jen o tři omílaná schémata: 1) Michael Madsen je drsný a střílí lidi do hlavy 2) David Carradine drsný býval, ale pořád má charisma a umí hrát 3) David Carradine a Michael Madsen v jednom filmu jsou cool a je drsné, když se lidi střílí do hlavy. A všechno by to mělo vypadat trochu jako grindhouse. Takže... když se podíváte pozorně, zjistíte, že tu nemáme nic nového pod sluncem. Hodný, zlý a ošklivý hledají peníze, užívají si nevázaných radovánek a na paty se jim kromě haldy momentálních průserů lepí i odvěký rival Vinnie Jones s trojicí zábavně zkažených tetování. Všichni tu jezdí na motorce v rámci bodů A a B, které byste na mapě asi nenašli (spravedlnost je tedy v jejich rukou!), cedí hlášky skrze zuby (Larry Bishop je opravdu pozorný Tarantinův student), mlátí se a zabijí se a do toho promlouvá chlapík, který – a na to bych si klidně vsadil – namlouval právě Grindhouse. A i když si myslím, že to pořád jede tak nějak na půl plynu a v žádném momentě nedokáže svého diváka v němém úžasu jednoduše poslat do kolen, stylovost je neoddiskutovatelná a Tarantinův rukopis přesně čitelný. A i přes ty rozporuplné pocity z toho přece jen dýchá ona gaunersky zvrhlá béčková fazóna, v rámci filmového média tolik chutná a přitažlivá. Kdysi kouzelná formule „Quentin Tarantino presents“ ztratila s Hostelem svůj lesk dneska vybízí spíše k opatrnosti. Hell Ride je nicméně velice dobrým pokusem, jak se vrátit ke kořenům a začít zase od nuly. Má něco do sebe a to říkám i přesto, že jsem o čtyřech hvězdičkách přesvědčen jen o dvě procenta víc než o třech. I 51-49 je ale vítězný výsledek.