Na MovieZone díky nevyslovenému redakčnímu konsenzu trvale brojíme proti filmům podle skutečných událostí. Proč? Už jsme to mnohokrát vysvětlovali. Tak (letos) naposledy: Inspirace velikými činy a památnými osobnostmi přespříliš často upadá ke kázání o pravých hodnotách, humanismu, nezničitelném lidství a jiných průvodních jevech patosu made in Hollywood. Zvlášť v období blížících se Oscarů opravdové příběhy berou naše kina frontálním útokem, aniž by často dokázaly přelézt bariéru interně označovanou jako „akademická rekonstrukce 'toho, jak to bylo“.

Clooneyho Dobrou noc si na seznam obětí války za srozumitelná poselství pro běžného diváka naštěstí přiřadit nemůžeme. Už kvůli tomu, že není „user friendly“, netulí se a nehopsá tak, jak by si promítači (pseudo)uměleckého popcornu přáli. Tuhle charakteristiku zdůvodňuje v prvé řadě praktická neexistence příběhu v jeho standardním hollywoodském chápání: Clooney zachycuje pouhý fragment z kariéry dvou (a více) novinářů, kteří se odvážili postavit senátorovi McCarthymu, čímž se dobrovolně přikurtovali na vatru, na níž McCarthyho výbor upaloval komunistické čarodějnice.

Dobrá noc po stránce příběhové z počátku vykreslí dobové klima, posléze pouze zaznamená první výstup proti McCarthymu, potom druhý a pak tiše čeká na reakce a protiútoky, které zvenčí dolehnou na budovu CBS. Clooney se striktně zdržuje v jednom uzavřeném prostoru, snad aby zdůraznil ideovou, profesní i občanskou izolaci, která hrstce drzých novinářů nejen hrozila, ale reálně na ně i doléhala. Málokterý filmař by si v tomto momentu dovolil televizní mikrosvět nevybarvovat, nehledat v něm komické i strhující situace, popřípadě nearanžovat dým z cigarety publicisty Edwrda R. Murrowa do efektních obrazových kompozic. Ba co víc, málokterému tvůrci by sázka na nepřiznanou formu hraného dokumentu vyšla tak působivě jako Clooneymu.

Vzpomenutá bezdějovost je v důsledku logickou součástí Clooneyho autorské koncepce, v níž vyvrcholení a rozřešení celé mediální tahanice přicházejí zvenčí, nečekaně a v zájmu autenticity je i naši tiší hrdinové nevzrušeně absorbují. Dílo bez velikých vítězství, bez dojetí a bez katarze svádí k podceňování. Dokumentární přístup umocněný reálnými záznamy McCarthyho útoků, v němž se poměrně novátorsky sepisuje scénář na míru skutečným výrokům a tvrzením (pranic nevadí, že se tím zužuje možný prostor pro fabulaci), mi je ovšem – snad i kvůli vlastní profesionální i studijní deformaci – o poznání bližší než zpracování uměle napínanou formou politického thrilleru v duchu Pakulových Všech prezidentových mužů.

Co na to řekne divák, který nikdy neabsolvoval přednášky o vlivu McCarthyho na americká média, o jeho metodách a důvodech úspěchu, ba jméno McCarthy ani nikdy nezaslechl, to si doopravdy netroufám odhadovat. Oscarový mumraj by pochopitelně svědčil vysoké atraktivitě Clooneyho černobílé rekonstrukce, avšak právě Dobrá noc přes svou zneklidňující atmosféru a skvělé herce slouží jako další doklad náchylnosti k silným tématům. Temná kapitola americké historie si o pozornost vznešené Akademie vlastně ani nemusí žádat, protože jde o dějinnou pasáž mizivé reflektovanou médii i filmem. Selhavší noviny, televize a rozhlas nikdy neměly přílišný zájem na kálení do vlastních plenek, zatímco kinematografii by nezbylo než ukázat prstem na řadu velebených osobností filmové historie (viz kauza donašeče Elii Kazana). Clooney by díky tomu sbíral pochvaly i za méně napjatého politického klimatu.

Čarodějnické procesy a fenomén udavačství budou totiž strašit věčně, stejně jako výhružky médiím zabalené do trochu kultivovanější slovní formy, něž s jakou trvale šermuje Miloš Zeman i jemu podobné personifikace politického buranství. Clooneyho vyjádření sice nezáří originalitou jinou nežli koncepční, jeho proslov k vysněné roli médií jako zprostředkovatelů moudrosti, a ne zábavy, by šlo zničit kvůli naivitě a snění dalece vzdálenému zákonitostem tržního hospodářství. Ale je povznášející slyšet někoho vyprávět o zásadních společenských problémech rozvážně a smysluplně. Obdivovat spojení reálných historických pramenů s hraným filmem je potom pouze milým privilegiem trpělivějších diváků.