Málokterý sport přitahuje tolik amatérských, polo- i zcela profesionalizovaných filmařských struktur jako snowboarding. Extrémní videa i anarchistické snímky, v nichž snowboarďáci provokovali dávno před Jackassem na MTV, pomáhaly spoluutvářet prkýnkářskou komunitu – proto se hodí uzavřít kruh s audiovizuálními výtvory a přinést do kin velký dokument o snowboardingu. Alespoň do těch amerických, však to znáte...

Proto se setkává pět ikon sněhové revoluce, kvůli níž nepřeberné množství lyžníků přesedlalo na prkno. Staří pardálové Shawn Farmer, Nick Perata a Terje Haakonsen vám můžou povědět, jak to všechno začalo, a přes poslední třetinu minulého století i probíhalo. Shaun White a Hannah Teter (to aby feministky nehořekovaly) pak napoví nevzdělaným, jaký humbuk snowboarding provází v dnešních dnech. Kvůli tomu by si ale ještě nemuseli dávat spicha na Aljašce, lebedit si v místních bungalovech a bez ustání vychvalovat atmosféru, která obestírá jejich pobyt. Jenže bez společné session by nemohli zalézt do vrtulníku, nechat se vynést na ledový špičák a jako první do něj zaříznout hranu.

Autorská dvojice Kevin Harrison - Kemp Curley si svých sto dokumentárních minut pečlivě rozvrhla. Po elegantním úvodu se pravidelně střídají tři druhy obsahu: Prvním jsou krátké medailonky ústřední pětice. U Shawna Farmera s důrazem na jeho průkopnictví, u novopečeného olympijského vítěze Shauna Whitea se zaměřením na mimosportovní, tedy mediální a marketingový věhlas. A v případě Hannyh Teter naopak z hodně osobního hlediska „holky se čtyřmi bráchy“, která sjíždí zábradlí doma za barákem. Už tady potěší, že se Harrison s Curleym pokouší najít ke každému portrétu jinou perspektivu. Že se jim daří skrze pět osobních výpovědí zmapovat poměrně široký prostor ve snowboardingu.

V druhém okruhu je šíře a pestrost zaručena předem, protože se od prvopočátků a snowboarďáckého pionýrství prokousáváme k invazi prknařů na sněhové pláně. Vděčnost těchhle pasáží si nejspíš dokážete sami odvodit. Archivního materiálu jsou tuny, sportovních i civilních zběsilostí jakbysmet. Úderné „historizující“ fragmenty opatřené potřebnou filmařskou dravostí proto vtáhnou i zaníceného lyžaře, který snowboarďákům běžně hubuje za cupování stromečků mimo sjezdovku. S Harrisonem a Curleym se sice nevnoříte do kdovíjaké hloubky a velkých objevů, ale aspoň si v časově úsečných kapitolách můžete pošmáknout na chytlavém listování dějinami. Není to málo.

Třetím typem obsahové náplně jsou výjevy z aljašské seance, která se sice nevyvíjí podle představ autorů, ale alespoň se dočkáte původních záběrů na ledové blbnutí našeho kvintetu. V překladu to znamená třicetimetrové skoky Shauna Whitea, strhnutí nějaké té laviny... prostě klasickou zábavu na dovolené v Savojských Alpách. :-) Znalec extrémních videí možná nebude hned v extázi a občas ohrne nos nad rozvahou i obavami stěžejní pětice, filmový fanoušek však rád uzná, že Universal neinvestoval zbytečně. Nejen že Harrison s Curleym umí skládat cizí záběry do efektních koláží se slušnou výpovědní hodnotou, daří se jim navíc výtečně spravovat napětí: Každému výstupu na kopec proto předchází nervózní svrbění chodidel.

A abychom se necítili ochuzeni, vychází se z vrtulníku ve zpomalených záběrech a z extrémního podhledu, tak aby mohl Michael Bay najít i v dokumentech odlesky svého rukopisu. Jak známo, pro snowboarding se tenhle klipový styl extrémně hodí. Když si človíček plachtí deset metru nad zemí, od skluznice mu odpadávají hroudy sněhu a pod ním se rozvírají rockové melodie od Soundgarden, Foo Fighters, Queens of the Stone Age, ale i plejády míň provařených seskupení, snadno se předává pocit, kvůli němuž kdekdo čapne prkno a pustí se dolů ze svahu. Pravdou je, že s bohatým kamerovým arzenálem se megaskoky prodávají snadno. Autoři First Descent je však opírají do kytarových ploch tak vychytrale, až vyvolávají úžas s pusou rozevřenou před půlku pokoje.

Jedinou zradu nakonec zosobňuje vykalkulovaná stavba filmu. Nejdřív profil jezdce, potom úsek z dějin a nakonec trocha dnešního řádění. A tak pořád dokola. Až do chvíle, kdy se z pevné koncepce stane stereotyp na principu kolovrátku. Do kompozičně strnulého výkladu navíc neustále vstupují hlášky o tom, jak „je každý rád, že tu může být se Shawnem“ a jak „je tu pohodová parta“. Pohoda se přeci nemusí proklamovat v každém vstupu, ne? Výslednou osmičku proto zajišťuje v posledním okamžiku až Terje Haakonsen, jehož zápal pro věc přivál tvůrcům katarzi. S ní se usíná vždycky líp.