Výměna těl je už přece jen dosti ohraným námětem, a to nejen proto, že se právě takhle jmenuje jedna epizoda Červeného trpaslíka. Tu a tam se objeví zpracování, které z motivu dokáže vyždímat víc, než by divák na první pohled čekal – to je třeba případ filmů Uteč, V kůži Johna Malkoviche, Tváří v tvář nebo s přimhouřením aspoň jednoho oka i nových Jumaji.

Mnohem častěji však jde o tak vděčný komediální základ, že se tvůrci spokojí s jeho rutinním naplněním a čemukoli vyloženě originálnímu se vyhýbají obloukem. Občas to dopadne aspoň uzívaně zdařile (Mezi námi děvčaty, Velký), většinou však spíše uzívaně trapně (Znovu 17, V cizí kůži, Žába k zulíbání, Splněné přání). A překvapivě často to zahrnuje i Jennifer Garner, jež se už s tímto tématem setkala nejen ve filmech Přes noc třicítkou a Já, kocour, ale i v dalším z netflixovských pochybných hitů, který se už více než týden drží na čelních příčkách globálního žebříčku sledovanosti.

Předvánoční nasazení oddychové komedie připomínající ty správné hodnoty překvapením rozhodně není, jméno na režijní stoličce však přece jen trochu ano. McG dosud největších kasovních úspěchů dosáhl s kombinací akce a komedie (u obou dílů Charlieho andílků) nebo kombinací akce a zničení populární franšízy (u Terminator Salvation). V posledních letech uplatnil schopnost obohatit komedii o další žánrové přesahy u dvojice horůrků Babysitter, tentokrát si však pro Netflix natočil čistokrevnou řachandu, jež se skutečně nepokouší o nic víc, než čím je na první pohled.

Během první dvacetiminutovky se efektivně seznámíme s kvartetem hlavních postav a jejich problémy. Jennifer Garner a Ed Helms ztvárňují manželský pár středního věku, kteří spolu mají dvě dospívající děti v podání Emmy Myers a Bradyho Noona. Upjatá a kontrolující matka pracuje jako architekta a čeká ji důležitá prezentace v práci, díky níž by mohla zásadně povýšit. Lehkovážný otec učí na střední škole hudebku a díky konkurzu pro neznámé kapely by konečně mohl prorazit. Dcera vyhlíží důležitý zápas ve svém milovaném fotbalu, případný úspěch by ji mohl katapultovat do reprezentace. A konečně na hranici geniality se pohybující, leč nesmělý syn může jít studovat na prestižní univerzitu, ale nejspíš tím ztratí kontakt se svou dětskou láskou.

Jedná se tedy o inteligentní lidi z vyšší střední třídy, kteří se však vlivem technologií a nedostatečné komunikace odcizili. Otec motivuje své studenty tak, že se mají vcítit do svých spoluhráčů ve školní kapele – nikdo z rodinných příslušníků však podobného kroku není schopný. Náhodné setkání s Ritou Moreno jakožto tajemnou věštkyní vede k šokujícímu momentu, kdy se postavy probudí v jiném těle. Konkrétně se prohodí syn s otcem a dcera s matkou, ve slapstickově zábavné (ačkoli odpudivě digitální) vedlejší lince totéž potká i batole a psa.

Moment je to však šokující pouze pro postavy, diváka to jistě nepřekvapí – což nesouvisí pouze s tím, že si to již předem přečetl v anotaci, ale především se zoufalou nenápaditostí a ohraností předloženého příběhu. Je zcela nevyhnutelné, aby si figury v cizích tělech, zpočátku necitlivé k životům svých bližních, nejdříve pokazily skoro všechno, co se dá. A stejně tak se musí stát, že v poslední (mimochodem velmi překotné, nesmyslné a hloupé) třetině si charaktery porozumí a vzájemně si dopomohou k happy endu.

Než se tak stane, čeká diváka několik poměrně trapných tanečních čísel, spousta rádoby sofistikovaných hlášek, vystoupení kapely s názvem Tátové nebo smrt (v originále Dad or Alive), vtip o prdění v důsledku laktózové intolerance a zahrání Carminy Burany během zpomaleného útěku psa. A skutečně zábavné je bohužel jen to poslední. Spoustě nabízejících se nechutností či hraničních vtípků založených na tělesnosti se však snímek vyhýbá a opakovaně se vkrádá pocit, že veškeré dění slouží jen banálnímu morálnímu poselství.

Přehrajte si trailer McG tedy v tomto případě rezignoval nejen na snahu o nápaditou komedii, ale dokonce i na předstírání snahy o nápaditou komedii. Pro všechny zúčastněné za kamerou i před ní jde zjevně jen o zakázku pro zaplacení složenek, což ostatně zapadá do netflixovského programu filmových premiér letošního roku. Hodina a půl dlouhá stopáž umožňuje stihnutí opravdu mnoha domácích prací, k nimž si Rodinnou rošádu můžete pustit přesně tak, jak hlavouni Netflixu zjevně zamýšleli – tedy jako kulisu či druhou obrazovku. Víc nemá smysl se s ní zabývat.