Filmy o zvířátkách nemám příliš v lásce. Přijde mi, že všechny nedostatky a polovičatá práce, kterou filmaři občas odvádějí, je zčistajasna překryta nábojem plynoucím ze smutného pohledu psa nebo jiného zvířete, kterému se právě zlomila nožička. Točit takové filmy, je strašně vděčné a většinou to nevypovídá mnoho o schopnostech vyprávět příběh jako o schopnostech najmout dobré cvičitele a s nimi sžité zvířecí svěřence. Ano, můžete mě mít za hrubého cynika. Ale viděl jsem takových filmů pár a udělal si jasný obrázek. Mám rád, když se věci dělají pořádně a věřím, že i film o zvířatech může být pojat tak, aby nedělal berličku filmovému řemeslu, ale jeho efekt úspěšně násobil.

Disneymu je to tak nějak jedno. Hlavně, když ve filmu ony psí pohledy nechybí, závěrečné shledání živých s živými probíhá při západu slunce a děti dostanou svou porci sentimentálních poučení, že zvířátka jsou hodné. Z jistého pohledu mi přijde hodně vtipné, že tuto rodinnou látku dostal na starosti režisér Frank Marshall - tvůrce proslavené kultovky Přežít, v níž se partička ragbyových nabíječů ztroskotaných kdesi na ledu uprostřed země nikoho tak dlouho snaží v rámci druhové etiky odolávat nehostinným podmínkám, až je nucena sníst své mrtvé kamarády. Mňam. Jak cynicky proti tomu působí nasládlý příběh o pár horských psech, kteří přežili půl roku na Antarktidě a skoro celé to prozívali z nedostatku dobrodružství.

O čem tedy Marshall točí? O lidech. Psi tu hrají zcela podřadnou roli, přestože oni jsou ti, kteří trpí hlady a konfrontují se s nehostinnými podmínkami v třicetistupňových mrazech. Byl jsem z toho nedostatku akce docela zklamán, přestože k heroickým výkonům cvičených hafanů nijak zvláště netíhnu; A tady vidím zdaleka největší problém celého filmu. Která věková kategorie si jako první řekne „jů, támhle na plakátě jsou pejsci!“? Bude to ta samá skupina lidí, kterou budou zajímat psychologické existenciální rozbory stavu hrdinovy mysli? Nemyslím. Marshall divákovi trochu lže a láká ho na něco, co mu pak nedá; Přestože se v závěru snaží navodit pocit, že tomu tak bylo (už zmiňované srdceryvné shledání atp.).

Už je to pár let, co jsem viděl film Medvědi. Nadchl mě tím, jak mimochodem se v něm věci děly a jak málo bylo poznat, zda jde o medvědy cvičené či divoké. V 8 statečných poznáte už po minutě, že mezi ošlehaným průvodcem Walkerem a jeho věrným psím spřežením je ve skutečnosti jen pouto zvané scénář. Walker se snaží oslovovat své miláčky jménem - a to i opakovaně -, mazlí se s nimi co to dá, ale stejně naprosto přesně vidíte, kde stojí cvičitel, který psovi naznačuje, co má dělat právě teď. Můžete namítnout, že normální člověk si toho nevšimne, ale není to pravda – scén, kde se psi rozhlížejí mimo záběr na své opravdové lidské kolegy, je přehršel a kdo má nebo měl chvíli psa, prohlédne ty pohyby hlavou z minuty na minutu ;). Ale fajn, tyhle nedostatky beru – zvíře přece jen herecky nenaprogramujete tak, jako člověka a v rozhodující chvíli si prostě klidně poposedne, i když by nemělo. Mnohem horší pocit ve mně zanechala práce, za níž může už přímo Marshall. Totiž překotná snaha vyjádřit všemožnými verbálními prostředky a gesty emocionální pochody, které běžně přísluší lidem. Tou překotnou snahou myslím naprosto tupou doslovnost. Aby divák chápal, co asi psům zrovna běží hlavou, běžně se tu odehrává následující scénář: Sledujete detail na packu, kterak hladí tělo raněného soukmenovce a vyjadřuje tak lítost nad jeho bolestivými muky. No vážně.

Původně jsem při sledování filmu plánoval, že na těchto místech vypíchnu téměř nulové napětí, které v „přežívací“ linii lze zaznamenat, ale až později jsem pochopil, že o něj Marshallovi schválně nešlo. I ty tři adrenalinové sekvence jsou tu spíše z povinnosti než že by zásadně seděly do koncepce (naopak z ní těžce vybočují), v níž se režisér soustředí na homo sapiens. Je však s podivem, do jak hloupé zápletky je dokáže naroubovat. Představte si, že na Antarktidu spadne úlomek meteoritu. Přijede pro něj vědec a je zachráněn sněžnými psy. Po půl roce si prostřednictvím obrázku svého syna uvědomí pravé hodnoty a vydá se psy zachránit. No dobrá, přece v tom musí být něco víc, ne…? Ehm, ne ;). Ale aby se neřeklo, pobíhá tu pár postav navíc a řeší svá nepodstatná traumata a fobie. Tak se stalo, že Jason Biggs, který se kdysi zařekl, že už navždy praští se škatulkou nešikovného retarda, podává x-tou variaci právě na něj. Znamená to, že se neuvěřitelně pitvoří, nemá holku a občas téměř zvrací. Paul Walker bohužel nehraje více než svůj standard „mám svůj jeden pohled a hodlám ho použít“, ale je to snad poprvé, co se od něj ani nic jiného nečeká. Pokud se chcete přesvědčit, že své herectví skutečně dokáže vytáhnout výš, nezapomeňte v srpnu naklusat na Running Scared.

I přes vše vyřčené je však 8 statečných ve výsledku zdaleka nejideálnějším produktem pro naše nejmenší. I když má dvě hodiny a morální poselství jako z nosu. Je tu totiž možnost, že vše nad rámec psích miláčků budou malí caparti přes všechny předpoklady směle ignorovat. Předpokládám, že u zbytku osazenstva kinosálů tohle hrozit nebude.

P.S. Mimochodem, při souboji s digitálním lachtanem a v následujících dvaceti minutách mi trochu neseděly počty ohledně přeživších. Měl někdo podobný problém? ;)