Dokážu si představit, že bychom Dahanovu životopisu přiznali příjemné tři hvězdy i za chabých padesát sekund teaseru. Nesměl by se ale stihnout tak rozklížit. Pokud by doopravdy zahrál jen pár tónů z proslulé Edithiny melodie, prošel se po pódiu, pohlédl do záře reflektorů a dotkl se rukou nejslavnější šansoniérky, bylo by to uvítání více než stylové. Klidně by mohlo vrcholit stejně teatrálně vypnutým obličejem, který vyděsí asi tak 99% členů fanklubu Marion Cotillard. Lepá děva z Dobrého ročníku totiž transformovala v kreaturu, která se hlásí o ceny akademiků a fanfáry na červených kobercích - jak říkáme my v redakci, postoupila „deestetizaci“. Retro atmosféru a nostalgické vzpomínání Dahan klasicky saje z ostrých kuželů světla a hutných stínů, nad nimiž se nese hudba jak ze zaprášené gramofonové desky. A, abych se vrátil k teaseru, nebýt nesmyslně napáleného výjevu s námořnickou čapkou a záběrů na fotografy, fungovalo by první setkání mnohem lépe. Takhle zavání spíš nesmyslnou zkratkovitostí.
