Komedie roku! Nadcházející teenagerovská klasika! Božský film s božskou Emmou Stone! Nejen tyhle výkřiky jsme slyšeli ze zámoří. Easy A už stihlo vydělat skoro devítinásobek svého skromného rozpočtu, takže mu víc než přísluší status velkého hitu. Navíc všude, kam se hne, sbírá podezřele pozitivní ohlasy. Máme tedy před sebou novodobou žánrovou pecku, která hrdě kráčí ve šlépějích filmů Johna Hughese? Anebo jenom zapomenutelný film, který se o to vytrvale snaží?

Easy A se musí přiznat hodně věcí. Především má hezkou, chytrou a vtipnou Emmu Stone, která v hlavní roli jede na plný plyn. A když je hlavní hrdinka k sežrání prakticky celou stopáž filmu, je to určitě krok tím správným směrem. Jsou tu také její filmoví rodiče, totálně nereální, avšak naprosto nepřekonatelní Stanley Tucci a Patricia Clarkson, které by si hned pořídilo domů děvět z deseti teenagerů. Pak si všimnete slušného tempa, zkušeně vybraného soundtracku, milých popkulturních odkazů… Jenže celé tohle zaobalení do slušivých ozdob nezakryje fakt, že je Easy A bohužel dost průměrný film.

Příběh středoškolačky Olive, která fingovanou ztrátou panenství rozpoutá na svojí škole nevídanou bouřku, totiž nestojí na pevných základech. Zpověď mladé dívky, tradičně hledající pana zamilovaného, se sice díky celkem originálnímu videoblogovému orámování tváří jako něco svěžího. Avšak už nápadu s kupou sexuplných lží chybí věrohodnost a jeho rozvedení do šíře silně pokulhává. Především proto, že celý film stojí výhradně na Emmě Stone, která je obklopená řadou zaměnitelných a prostoduchých postaviček.

Není zkrátka, kdo by hrál, jelikož se kromě zmíněných rodičů střídají na scéně jen „ukecaná blondýna“, „maniakální fanatička“, „téměř bezejmenný sympaťák“, „nejvíc cool učitel“ nebo „mimózní psycholožka“. Tam, kde filmy Johna Hughese nabízely skvadru postav, kterým byste fandili až do skonání světa, dojíždí Easy A na prachbídně splácanou výstavku přicmrndávačů. Bez pořádného castingu se pak pracuje dost těžko a svižný rozjezd filmu se brzy mění v utahanou sbírku docela zábavných epizodek, nad nimiž vyční jediná uvěřitelně bolestivá scéna.

Krom prozření na parkovišti se však Easy A drží člověku daleko od těla. A celou dobu se tak dere na mysl smutná domněnka, že si film vlastně sám přitěžuje. Čím víc se v něm vrší přímé odkazy na klasické hughesovky (adorované samotnou hlavní hrdinkou), které vždycky byly neskutečně promyšlené, zábavné, dojemné a měly mladým co říct, tím jasnější je, že máme co dočinění jen s jejich slabým odvarem. Že tu jde především o to zavzpomínat na staré časy, kdy většina filmů pro náctileté nejela v prcičkovském módu, a tím to v podstatě hasne.

Kevin Smith a Judd Apatow ve svých filmech dokázaly tuhle nostalgii vybalancovat přes haldy hrubého humoru. Díky silnému příběhu to před třemi lety povedlo i Jonu Pollovi v Charliem Bartlettovi. Will Gluck se chvályhodně zkusil vydatnou zase jinou cestou (s viditelnějším lpěním na Hughesově odkazu), avšak omlouvat vratké scény tím, že „ačkoliv to nedává smysl, takhle to bylo v Buellerovi“ si může dovolit jen film, který sám o sobě nabízí mraky nápadů. Nebo alespoň skvěle rozehraných variací. A Easy A takovým filmem určitě není, jelikož jeho zkratkovitě budovaná poselství nikdy nedosáhnout statutu „podáno s láskou a porozuměním“.

Proto radím návrat ke stavebním kamenům žánru z osmdesátek, které u nás zůstávají z velké části neobjeveny (Volný den Ferrise Buellera, Snídaňový klub, Šestnáct svíček…), a teprve potom tuhle milou jednohubku. Jako zákusková pocta je totiž mnohem snesitelnější, než samostatně fungující pokus o chytrý žánrový milník. Ano, Easy A je určitě lepší film než dnešní ptákoviny pro mladé, které se mnohdy topí v tupých béčkových vodách. Avšak jen dospělejší přístup a správně rozdivočená Emma Stone vynikající film nedělají.