Co se dá dělat v bytě, když je vám čtrnáct, hodiny odbíjejí nedělní poledne a v celém domě nejde proud? Tuhle otázku si položil blízký přítel Alfonso Cuaróna, mexický režisér a scenárista Fernando Eimbcke a od povrchní analýzy se bryskně přesunul k trochu hlubší analýze filmové. Vznikl pozoruhodně poskládaný nezávislý snímek, ve kterém barvy dostávají dovolenou a digitální kamera skutečně plní svůj účel.

Charakterové zastoupení je pro daný film zcela typické, přesto skýtá pár příjemných nečekaných překvapení, které tenhle konverzační šach zajímavým způsobem obohacují. Máme tu dva chlapce v hormonálním rozpuku a s pubertou přesně ve stádiu největší dravosti, o rok starší sousedku, která si jen přišla upéct dort (he?) a neoblomného poslíčka s pizzou, který dorazil o 10 vteřin později a kluci mu nechtějí zaplatit. Všechny postavy, ač si toho všimnete prakticky až na konci, projdou jakýmsi očistným stádiem, kterého je možno dosáhnout právě a jenom v této konfiguraci. Dospělý „pizza-guy“ si uvědomí všechen ten shon a honbu za něčím, co vlastně vůbec nechce, jeden z mladíků zjistí, že je asi adoptovaný a zbylá míšená dvojka zakusí ovoce prvních tělesných radovánek. Přesto je k tomu všemu cesta dlouhá a po většinu času jdou hrdinové zdlouhavými oklikami.

Kachní sezóna totiž není z těch filmů, které by na své hrdiny v prvním plánu pokládaly psychologická břímě a snažily se řešit hlubší existenciální otázky, které v undergroundovém filmu občas vyvěrají na povrch v rámci nějakých fyzikálních mantinelů. I tady by k tomu mohlo dojít – čtyři lidi různého věku v malém bytě, to je ponorka raz dva. Režisér však nezkoumá, režisér si chce hrát. Na sdělení je vždycky času dost, no ne? Jakoby v mladických papučích očima dvou dospívajících chlapců načrtává zcela jednoduchou premisu bez vážných zvratů, promyšlenějších odboček, přesto však s pevným uchopitelným řádem a silným vyzněním. Je to jednoduchá etuda o tom, jak se lidé nudí na zašedlém sedláku plném oprýskaných panelů a ze zdi vykukujících drátů, a co takové lidi z dlouhé chvíle napadá. Nic víc, nic míň.

Hrdinové snímku jsou tišší a vyjadřují se spíše svým vzezřením. Film si s ilustrací pocitů a nálad vystačí často pouze staticky postavenou kamerou zabírající mlčící, nervózně po sobě pokukující postavy, jejichž momentální vizáž a výraz ve tváři daleko předčí sebechytřejší dialog nebo případné slůvko vypravěčovo. Punc sympatičnosti svého příběhu si režisér nevycucává umělými prostředky; Prostě jen zabírá realitu všedního dne a nesnaží se do ní vstupovat složitým filmovým jazykem, natož vymýšlet krkolomné neuvěřitelné historky tak typické pro podobný žánr.

Na svou nízkou ambicióznost, tak příjemnou ze začátku, Kachní sezóna paradoxně ve své poslední třetině už dojíždí. V okamžiku, kdy pochopíte pravidla hry, sledujete prakticky jen souhrn nesouvisejících epizodek, které jen zřídka mají hlouběji vystavěnou pointu a jen výjimečně se opírají o pevnější kontext. Je to trochu zrada, protože v tomto bodě se režisér prakticky nesplete, ať už vám předvede cokoliv. Stačí vymyslet něco, co se dá realizovat ve čtyřech na prostoru několika metrů čtverečních a do filmu to bude pasovat, protože všechno před tím bylo vymyšleno úplně stejně. Zachrání to je poměrně dlouhá originální sekvence s marihuanou napěchovaným pečivem, po jehož požití získávají všechny nové nápady poněkud bizarní rozměr (dvouminutové poslouchání kapajícího kohoutku uzavřené notně zhulenou hláškou je jeden příklad za všechny).

Pokud vyhledáváte nezávislé filmy jako prostředek pro hlubší výpověď, kterou si producentsky sevřené blockbustery nemůžou dovolit, asi tentokrát zůstaňte doma. Nudíte-li se však v neděli a chcete jen tak přibrat někoho do party na nezávazný pokec a chvíli nerušeného „zevlu“, je s touhle partičkou na druhou stranu docela fajn.