„Nebojuješ ve jménu boha. Ale pro sebe.“ Opravuje kněz s tváří Christopha Waltze zamilovaného, poblouzněného Draculu. Milenci jsou v případě Vlada a Miny jeden druhému spíše zatracením než spasením, zní Waltzova promluva do duše i exorcismus v jednom. 

Podtitul nového Draculy Luca Bessona, tedy Příběh lásky, je přiléhavý, jelikož titulní krvesaj více než kde jinde vystupuje jako Vlad Emo Dracula. 

Režisér Luc Besson se v rozhovoru pro Deadline nechal slyšet, že ho k napsání a natočení adaptace Draculy nevedla fascinace upírským materiálem, ale touha znovu po Dogmanovi pracovat s Calebem Landrym Jonesem. Tehdy se zamýšlel, jaká role by mu seděla – a dospěl nevyhnutelně k Draculovi. 

Tato intence je více než znatelná – film je citelně střižen Calebovi na míru a budován okolo jeho osoby. Besson jeho talent ostatně přirovnává ke Garymu Oldmanovi – a možná i to ho vedlo k myšlence, že by měl Caleb ztvárnit Draculu, podobně jako to učinil Oldman v Coppolově verzi. A Caleb, který si už zahrál v jednom upírském snímku s názvem Byzantium s Gemmou Arterton je jako stvořený pro Draculu 21. století – dekadentně zjemnělý, romantický floutek, který preferuje bojiště pelesti před oháněním se čepelí. Ale i to druhé mu jde ladně. 

Bessonovu motivaci lze ovšem rozpoznat i v tom, že se příliš nesnaží prozkoumávat důmyslné podzápletky a nuance románu. Začíná a končí u toho, že Draculu pojímá čistě jako romantického hrdinu, který musel na reinkarnaci své milované čekat čtyři století. V tomto směru se adaptace znatelně podobá Coppolově verzi. V románu totiž neexistuje milenecké spojení mezi Vladem a Minou, zde ale podobně jak ve verzi z roku 1992 Dracul věří, že je Mina reinkarnací jeho ztracené lásky, která tragicky zemřela v 15. století. Byl to Coppola, kdo představil motiv reinkarnace i skutečnost, že Mina na rozdíl od románu Draculovi podlehne a volí jej namísto snoubence Jonathana Harkera. 

Takže zatímco v románu se Mina Draculovi brání, a dokonce je stěžejní v jeho porážce, v Copolově a Bessonově verzi je upírem vzrušená a zamiluje se do něj. Besson si tedy půjčuje od Coppoly výrazně a na milenecký vztah klade snad ještě vetší důraz než Francis. 

Jenže tato podobnost nevede ani k prozkoumávání nových variant, ani k podobné smyslnosti. Jak známo, Coppola si vzal podtext gotického a vampýrského románu, který vše zakázané stran sexuality převtělil do monstra, a vynesl je na světlo (měsíce, samozřejmě). Temná sexualita se ve viktoriánské literatuře zobrazuje prostřednictvím gotického románu a hororu. Besson sice začíná lascivně, ale pak postupuje až příliš cudně, chybí mu Coppolova smyslnost i transgrese (vzpomeňte slavnou scénu Draculy ve vlčí podobě smilnícího s Lucy). Romance, která zde začíná až zhýrale, je pak po zbytek filmu popisována jako čistá a nevinná.

Romance je samozřejmě namístě. Dracula je hluboce propojen s romantismem, a romantismus s hororem. Konec konců, Frankenstein vznikl jako výsledek socializace tří vrchních autorů romantismu, Mary Shelley, lorda Byrona a Percyho Shelleyho. Romantismus je spojen s hřbitovem, rozvalinou hradu a lunou v mlze, vším, co si dnes spojujeme s prvotřídní hororovou lokací. 

Síla úvodního aktu a Bessonova obrazotvornost při osudném souboji, kde inscenuje mocné obrazy zasněžené krajiny pokryté krvavým rukopisem ale postupně uvadá, jako slábne upír, kterému se příliš dlouho nedostává čerstvé krve. 

Draculovo putování staletími v Bessonově filmu místy evokuje Parfém: Příběh vraha i Marii Antoinettu Sofie Coppoly, až se objeví v Paříži na sklonku století, konkrétně v roce 1889, těsně před oslavou stoletého výročí dobytí Bastily a Velké francouzské revoluce. Vidět najednou nikoliv Londýn, nebo fiktivní německé přímořské městečko Wisburg, prolezlé upíry, ale kontinentální metropoli během vrcholící belle époque, je nanejvýš osvěžující. A pravděpodobně ta nejhmatatelnější inovace, k níž Besson přistupuje. 

Besson sleduje předlohu zároveň příliš volně i příliš otrocky. Některé pasáže zralé na vypuštění ponechává, ale zároveň je oklešťuje od toho, co je činilo zajímavé. Opět se tedy dostává na Harkera vyděšeného na Draculově hradě, samotná epizoda je ale tak zkratkovitá, a ještě k tomu vyprávěná pohledem hraběte, že mysl této pasáže, tedy vyvolat hrůzu z neznámého, předmoderního zla, se nedostavuje. Jonathan je tak moc upozaděn, až jeho přítomnost téměř nedává smysl. A tak je to s mnoha dalšími prvky. 

Vyprávění spěje k odlišnému konci, než který nacházíme ve Stokerově předloze nebo v Coppolově adaptaci, velmi přirozeně, ale Besson se zřejmě cítí příliš svázán na to, aby se skutečně radikálně oprostil. A tak ho to opět vede do hrobu minulosti. 

Bezpochyby nejostudnějším prvkem snímku jsou otřesné chrliče sloužící jako Draculovi pomahači. Ti působí jako něco z disneyovského Zvoníka od Matky Boží, jen - a to se podržte - mnohem infantilněji. Snímek jako takový má rovněž určité styčné body s disneyovskou podobou Krásky a zvířete. 

Přehrajte si trailer Luc Besson patří do francouzského hnutí cinéma du look, které klade vrcholný důraz na nejen vizuální ztvárnění látky, ale na spektákl, až jistou videoklipovost, na úkor narace. A Dracula je místy rozkošný na pohled, zejména jako dvojrozměrná malba spíše než jako prostor a svět, jímž se dá pohybovat. Zároveň je znatelné, že Besson neměl pražádnou ambici studovat vampýrské prameny a folklorní povídačky tak, jako to udělal Eggers v Nosferatu, a tak se ani v nejmenším nesnaží o historickou věrnost ani folklorní přesah. A znatelně zaostává jak za verzí Eggerse, tak Coppoly. 

Jistá tezovitost, zkratkovitost spolu s nemotivovaností Draculova finálního rozhodnutí dělají z Bessonova Draculy: Příběhu lásky rozporuplnou podívanou, která funguje lépe jako samostatné obrazy doplňující draculovský kánon než jako ucelený příběh. Zároveň jsou I horší věci, než se na Halloween vypravit do potemnělého sálu na nového Draculu. Za to dám krk.