k0C0UR

Je tomu už čtyři měsíce od první návštěvy zbrklého agenta na našich monitorech a nutno říci, že mnoho výrazných změn ku dnešnímu datu nenastalo. Momentů se všelijak otravným Carellem přibylo na necelé dvě minuty a stále vyznívají tak nějak hrubě a rozpačitě. Carell se stylizuje do dalšího zbrklého agenta ve stylu Johnnyho Englishe s rádoby elegantním obloukem, na druhou stranu těch opravdu elegantních momentů mnoho nenabízí a v podstatě jen permanentně pořvává nebo se o něco mlátí a pak pořvává. Starý Smart nepořvával a přesto dokázal být vtipný. Tenhle není i díky zbytečně dlouhým „clouseauovským“ dramatickým pauzám, které mají tu kterou humornou scénku zdůraznit – pokud se ovšem povede. Ano, je tu hudba z Bourneova mýtu, která přidává na sofitistikovanosti, stejně jako původní verze „špiónské“ Take California od Propellerheads. To jsou ale jen taková venkovní pozlátka, která mají oslepit před tím hlavním – totiž, že ať se Segal sebevíc snaží, pořád je tu ten jeden problém v hlavní roli, kterému nemůžu upřít akorát perfektní podobu s původní verzí seriálového agenta. A může to být velký komerční problém v případě, že u svého filmu sázíte na hereckou one-man show. Carellovi se rozjíždí půda pod nohama stejně jako kolegovi Ferrellovi; oba se podivně zahleděli do sebe samých a nabízí čím dál tím únavnější parafráze na své kdysi populární skeče a grimasy. Pokud vás to pořád baví, možná vám další verze Carella v saku nebude nijak na obtíž. Na mě je ta kadence „divných“ momentů příliš velká a rozhodně necítím, že by mě Agent 86 po dnešku zajímal byť jen o chlup víc.