Po nadšeném přijetí ve Varech se Domácí péče dostává i do kin. Celovečerní debut Slávka Horáka, který napsal i scénář a zahrál si vedlejší roli, láká hlavně na Alenu Mihulovou a smutné téma, proti kterému těžko může něco říct. Bude to stačit na tuzemský film roku?

Jednoduchý příběh pojednává o zdravotní sestře, která na moravském venkově objíždí své pacienty. Je hodná, trpělivá, ideální osobnost pro práci se senilními či protivnými důchodci. Její vlastní štěstí je ale vedlejší, což se projevuje i na vztahu s dominantním a buranským manželem. Nečekaná zpráva o neléčitelné rakovině pak představuje možnost, jak se konečně začít věnovat sama sobě a paradoxně si i trochu vyrazit z kopýtka.

To je všechno pěkné, ale bohužel se to odehrává přesně tak, jak by člověk očekával. Minipříběhy s pacienty končí tu vesele, tu smutně a pomáhají hrdince objevovat její vnitřní já. To si projde několika fázemi, od odmítnutí až po přijetí nemoci, a to včetně zbytečně rozsáhlé ezoterické mezihry. Kdyby místo ní byly více rozebrány vztahy s manželem a dcerou (kterýžto má velký potenciál a přitom je jen velmi okrajový), výsledný dojem by byl alespoň pro mě mnohem silnější a ucelenější.

Speciální kapitolu pak samozřejmě tvoří nejskloňovanější jméno v souvislosti s tímhle filmem - Alena Mihulová. Zatímco ostatní herci si odvádějí svoje a nic moc navíc, Mihulová téměř nevyleze ze záběru a je zcela jasné, že tenhle film je prostě její one-woman show. V kombinaci s jejími skutečnými problémy posledních zhruba patnácti let se jedná o velmi působivý výkon a troufám si tvrdit, že si v únoru půjde pro lvíčka. První vlaštovkou bylo už ocenění ve Varech a další podpora tohohle comebacku bude jistě následovat.

Co humor, ptáte se. Ten samozřejmě musí být z principu obsažen v jakémkoli českém filmu, ale naštěstí je ho docela poskrovnu, takže ke standardnímu pousmání nad hořkosladkými situacemi nedochází tak často, jak by hrozilo. Přesto ale především Polívkova postava bodrého stréca z venkova často k lacinému hláškování sklouzává a celek je tak zase o kousek rozvrkočenější, než by bylo záhodno. A když se tyhle humory občas prolnou se symbolickými, nebo až katarzními scénami (obvykle výstižně využívající přírodní scenérie), kýžené emoce se nedostavují, protože proměnlivá nálada filmu neumožňuje naplno nahlédnout do duší postav a ztotožnit se s nimi.

Největším problémem Domácí péče je žánrová nevyhraněnost. Formální střídmost, častá ruční kamera a po většinu času absence hudby prohlubují působivost. Ale na pořádné drama je málo napínavý a pro využití dokumentární síly zase chybí opora v reálné předloze. Hořkosladké ladění mnoha scén pak divákovi nepomáhá dobrat se upřímných emocí. Ty se film sice snaží dolovat, ale u mě se nedostavily ani během sledování, ani po něm. A lhostejnost převládla i druhý den po projekci.