Bylo to zapsáno už minule, ale je třeba to znovu zopakovat. V době Dokonalého triku je přihřívání kouzelnických polívčiček mimo mísu všech výdělečných sfér. Zvláště když samotné charisma Guye Pierce zvládlo utáhnout celovečerní film jen jednou v historii než se okoukalo; a tady se na první pohled bohužel žádná přidaná hodnota navíc neskrývá. Ba co víc, celý film se zdá být už od počátku tak nějak odsunut na druhou kolej a možná se o něm v distribuci ani nedozvíme (podobně jako tenkrát o Charlotte Gray z pera stejné režisérky). A pokud ano, kvůli traileru to asi nebude. Okázalé výstupy ve skoro-kostýmním skoro-dramatu za sebou sice plynou bez bázně a hany, ale také bez šťávy a energie. Vrstvení obrazů, v nichž se prohání letmé náznaky emocí, je umocněno až někde od půlky stupňující se energickou instrumentálkou, která vystrčí své růžky zvolna a nečekaně. A kdesi ve dvou třetinách ukázky vás už-už začne přesvědčovat, že je to vlastně docela dobré, napínavé a určitě to chcete vidět. Druhé zhlednutí však napoví, že je to jen dokonalý trik a prvních šedesát vteřin čirá nuda k zbláznění, kterou nijak nepřikrášlí ani spanilá tvářička nestárnoucí Catherine. Kdyby to přišlo před pěti lety, možná bychom ještě vzdechli – dnes už zůstáváme chladní.
