Od roku 1973 se nic nezměnilo. Vůbec nic. V „exorcistických hororech“ se zápletky, jednotlivé dějové prvky a výrazové prostředky recyklují víc než v kterémkoli jiném subžánru. Zakalené oči? Máme. Vady na pokožce? Máme. Nepřirozeně vykroucené klouby? Máme. Chrchlání, křeče a mužské hlasy znějící z ženských úst? Jsou tam. Tajné vatikánské katakomby? Ano. Sebemrzačení? Samozřejmě. Zvracení hrachové kaše? Hm. To v traileru není, snad ve filmu blitky chybět nebudou. Dojem stokrát viděného nepotlačí ani pseudodokumentární kamera, spíš naopak. Tak proč tak vysoké hodnocení? Je to prosté: lidé, kteří z něčeho tak okoralého dokážou vyždímat tak intenzivně nepříjemné pocity (patřičně nepříjemné, nutno upřesnit), si zaslouží uznání. Otázkou zůstává, jestli se ten malý zázrak povedl jen tvůrcům traileru, nebo nás podobně překvapí i samotný film.
