Prvních patnáct sekund nás Martinova novinka balamutí a tváří se jako vyvražďovačka uprostřed děsivého hvozdu. Klamání ovšem končí dřív, než by jeho vtipnost přeskočila na významnější úroveň, a veškerá pozornost se věnuje srandovním grimasám Steva Martina. Což je pro mě zpráva podobně tragická jako vzpomínka na katastrofální trailer na Růžového pantera. Lobotomické vtípky v podání ultratrapného Martina se i tu zařezávají každou sekundu hlouběji do vzpomínek na všechen chytrý humor vašeho života a ničí je s důsledností Zdeňka Trošky v koalici se sourozenci Gondíkovými. Eugene Levy jako Martinův protivník pak svého kolegu nepřekvapivě převyšuje a v roli coolózního a lehce zdrsnělého tatínka od konkurence přihraje Martinovi na jediný solidní fór celé ukázky („global warming“). Zbytek bolí a přenáší názor Larse von Triera, že každý film by měl být jako šutr v botě, do vražedného a obzvlášť bolestivého kontextu. Možná jsem zlý, nenávistný a nechápu Martinovu genialitu, ale pes znásilňující Carmen, Steve Martin klátící se na vodních lyžích nebo padající z mola mi opravdu bránici nejitří. Spíš ji zmrazují na dlouhé hodiny dopředu.