Tisíc obálek se proplétá mašinami americké pošty, ale jen jedna z nich je růžová. Poznáte ji když skáče do schránky, všimnete si ji, když se projede na pásovém dopravníku nebo protáhne skrz dveře Dona Johnstona. A dost dobře podle ní odtušíte, jaký bude nový film Jima Jarmusche: Obyčejný, pozvolně (ne)vyprávěný a v mnoha detailech infantilně hravý. Ta růžová obálka vás zavede tam, kde nakonec skončí většina filmařských bonvivánů – u všedního pohledu na úplně normálního člověka. Jenže i ten může být při své konvenčnosti cenný...

Král nezávislých Jim Jarmusch na chvíli přestal přizpůsobovat žánrová schémata své specifické optice a sáhl po víceméně standardním mapování lidské duše. Někdo možná namítne, že po westernu, samurajském masakru a povídkovém filmu přichází s dalším „škatulkovým“ dílem, tentokrát road-movie, ale já s ním tak úplně souhlasit nebudu. Protože Zlomené květiny se nevybarví někde „na cestě“ - stejně jako se Don Johnston nezmění za volantem svého auta. Květiny pro Donovy bývalé lásky totiž byly zlomené už dávno předtím, než se stárnoucí donchuán s posmutnělým výrazem Billa Murrayho vydal hledat svého ztraceného syna. A vracení se do minulosti jim nic ze života nevrátí…

Jarmuschova novinka přes všechnu svou rozmařilost, která se projevuje v průběžném vtipkování jaksi mimochodem, nenabízí stárnoucím padesátníkům, kteří si v posteli užili své, ale zapomněli (nebo nedokázali) najít tu pravou, moc příjemný pohled do zrcadla. Protože i když v kině odsouhlasíte Zlomeným kytkám jejich komediální příslušnost, to, co ve vás druhý den ráno zůstane, zatlačí salvy smíchu do těžké defenzívy. Přestože se Jarmusch tváří jako dobře naladěný hračička, který si obálkové entrée prodlouží laškováním s Donovým kamarádem a detektivem-samoukem Winstonem, jenž začne okamžitě dedukovat jméno potenciálního odesílatele, ústředním hybným momentem není bavení od baráku k baráku, ale zachycení jednoho pocitu, který nejlépe vyjádří Murrayho minutové a zdánlivě bezobsažné váhání. V kombinaci se zápletkou o pátrání po růžovém stroji s rudou průklepovou páskou to zní jako úletový podklad pro absurdní satiru, ovšem do Jarmuschova všedního hledání se tyhle bláznivě divné osvěžující prvky hodí víc než Angelina Jolie na titulku Maxima.

Ovšem míň než Bill Murray do hlavní role, která mu přesně přiléhá k tělu a hlavně k minimalisticky „hrajícímu“ obličeji… ani ne flegmatickému, ani ne smutnému, ani ne bezradnému… k jakému vlastně? Sám nedokážu popsat Murrayho výraz, i když jej znám tak jako všichni ostatní už od Boba Harrise ze Ztraceno v překladu. Asi nejvíc se v něm odráží opuštěnost. Ne zoufalá, ani smůlovatá, nebo nespravedlivá, ale ta těžko postihnutelná, „civilizační chorobou“ nakažená bolest, kvůli níž se nemáte s kým rozvalit u televize a kvůli které nevíte, kde je vlastně vaše místo. Což je evidentně Donův problém a cíl Jarmuschovy alchymie, v jejímž průběhu se místy vtipný a i při vší obyčejnosti vypointovaný zevnějšek nakonec nechá převálcovat malinko depresivním poselstvím: Padesát holek v minulosti ti stejně nevynahradí prázdnou přítomnost. A dopadneš stejně jako Don, jenž i po dvou hodinách hledání nakonec zůstane tápajícím týpkem se smutnýma očima, který se „neztrácí v překladu“, ale sám v sobě… a který se jako blbec honí za něčím, co dost dobře možná ani neexistuje… a co nezvládl chytit v době, kdy na to ještě měl nekřesťansky mnoho příležitostí.

Zlomené květiny jsou hlavně o impresích, které z nich natáhnete do nosu. Není v nich tolik humoru, aby mohly udivovat jako minimalistická komedie, v níž se sranda vytlouká i z bytových interiérů, výběru povolání nebo všemožných jiných obyčejných věcí. Don se nepohybuje v originálních kulisách, ale ani svým pohybem nevytváří nějakou novou narativní strukturu, která by byla něčím „víc“ a něčím překvapivějším než jen expozicí, čtyřmi zastávkami a epilogem. Ale v jednoduchosti je síla. A Zlomené květiny ji dokáží z výrazu Billa Murrayho extrahovat, aniž by bylo podstatné, kdo přesně a jak moc výborně v nich hraje Donovy minulé postelové hrdinky. Za Zlomené květiny totiž hovoří onen výše načrtnutý pocit. Pocit ve tváři Billa Murrayho, který nemusí být ani tak filmařsky zajímavý, jako spíš pravdivý a pro konkrétní divácký přijímač i intenzivní.