Občas mám takový zvláštní pocit ze svého okolí. Filmařská legenda, která sype jeden oscarový film za druhým, má v očích spousty už nadosmrti předplacenou věčnou slávu. A i kdyby natočila homevideo ze své dovolené v dolech na Ukrajině, bylo by to „boží“. Vidíme to asi nejvíc u Martina Scorseseho, jehož veskrzá divná Skrytá identita to dotáhla až na práh předávání zlatých plešounů. Proto mám radost, že se věci občas srovnají do normálu. Anthony Minghella, většinou podobně onanisticky hypeovaný autor Anglického pacienta a Návratu do Cold Mountain, přišel s docela malým filmem, který nijak zvlášť nevykukuje nad mantinely jakési „běžné produkce“. A byl přijat úplně normálně s minimálními výpady k hysterickému běsnění.

Minghella na chvíli opustil škatulky stylizovaných velkofilmů, i zamotaných dramat s vyčerpávajícím scenáristickým výkonem. Jeho nový film je především o pocitech a emocích. Těch, na které v určitých fázích života narazíme, ale nedokážeme je pojmenovat. Hnutí mysli, která přijdou zčistajasna a vedou nás sama, kam chtějí. Ne náhodou je Minghellova lyrická báseň opřena o lidské vztahy. Kde jinde se dá tak krásně ilustrovat, jak povážlivě občas člověk tápe, jak váhavě stojí na křižovatce mezi dlouholetým vztahovým stereotypem a novým dobrodružstvím s krásnou neznámou / krásným neznámým… Narýsuje se třetí úsečka a vznikne milostný trojúhelník nebo se zabrzdí před prahem zodpovědnosti a vykročí zpět správným směrem?

Minghella se nesnaží přehnaně filozofovat. Své hrdiny hází do jámy lvové a prostě je pozoruje. V tom tkví asi největší slabina Dveří – vlastně se nic nedozvíte, jen sledujete, jak lidi kličkují ve svých osudech. V Minghellově vyprávění hraje velkou roli náhoda, téměř nikdy ho však nepřistihnete nad samoúčelným vystavěním čehosi normálně nereálného či neuvěřitelného. To jen prostředí podivného území zvaného King’s Gross, špinavé čtvrti plné bizarních existencí, kde tolik vynikají kulturní rozdíly, vrhá jakési pokřivené světlo na lidi, kteří by asi jindy a jinde byli spořádaní a úplně spokojení a hází je do zvláštních myšlenkových konstalací. Je to prostor pro kladení zajímavých otázek, z nichž bohužel většina zůstane nezodpovězena, i tak však vytrhávají Dveře dokořán z jakýchkoliv žánrových škatulek a stavějí ho do zajímavého objektivu.

Líbivé obrazy a kontrasty, z města, kde se mísí špína i výkvět precizní urbanistiky, jsou ideálním prostředím pro hledání sebe sama. Naskýtají se tu totiž všechny možnosti, kam se uchýlit – a pokud byl náš hrdina tak trochu zodpovědný slušňák, který chtěl vždycky udělat něco zlého, tady k tomu dostal prostor. A využil ho. Není veden vědomím – jen podvědomými impulsy, které ho popostrkávají k vysněné seberealizaci. V tomhle směru má Minghellův scénář příjemnou hloubku, které skvělý Jude Law dodává i dostatečně uvěřitelnou fazónu. Je to však ten téměř jediný a nejsilnější list v leporelu motivů, které se od začátku rozlézají na všechny strany a většinou nedojdou do cíle. I jeden z těch stěžejních, ústřední vztah, se vyřeší jaksi mimochodem a sám, aniž by mu bylo napomoženo (ba co víc, je mu ublíženo!).

Můžete se chytit do sítě vztahového rozjímání, můžete se pozastavit nad zvláštními i chytrými poselstvími, kterých Minghella občas využije v posunu vpřed. Ve finále však ale stejně narazíte na to, že to celou dobu byla jen taková hra a scenárista se do toho vlastně zase tolik nepoložil a neprokousal se skrze jakousi povrchní fasádu, přestože to tak chvílemi působilo. Jeho katem budiž hloupě vykonstruovaný závěr, který není onou absolutně logickou tečkou, ale jen trochu zoufale vyplněným rčením o vlku, který se nažral a koze, která z toho vyvázla bez úhony. Příběh zkrátka někam plynul a pak uběhly dvě hodiny, po kterých by měl normální film skončit. A tak skončil Rychle a bolestně. Kupříkladu policista-tvrďák v podání Raye Winstona, který na lemu příběhu občas zatahá za nitky, je v mžiku proměněn v přikyvující prosťáčka, který kouká jak vyoraná myš a nechá se povodit na vařené nudli. Nad rozuzlením, které by prohlédlo i to nejmenší dítě, tady však přelstí velevážené státní orgány.

Čím chytřeji se hříčka rozehrává, tím fatálněji pak v pointě padá – nedostavuje se ono uspokojení a divákovi může být hodně smutno. Celou dobu si s ním jen někdo hrál a to, co mu bylo s takovou vervou řečeno a věřil tomu, nemůže ve finále nikde aplikovat. Citlivá mozaika se zčistajasna přelila v letmo načrtnuté fragmenty; Stejně jako komplikovaná partnerská anabáze v prosté konstatování, že všechno bude fajn. To má být všechno?