Aně de Armas byl nedávno položen v jednom rozhovoru dotaz, jestli má pocit, že se její hollywoodský příběh podobá tomu Marilyn Monroe. Odpověděla, že do jisté míry ano. A skutečně, od dívky latinskoamerického původu, která sotva uměla anglicky, když se hlásila na svůj první větší konkurz, a která byla na herečku snad až příliš hezká, asi zkraje kariéry nikdo příliš velká očekávání neměl. Jenže Armas se podobně jako Monroe, holce ze sirotčince bez jakéhokoli zázemí, povedlo tyto prvotní předpoklady zbořit a v Hollywoodu následně velmi rychle prorazit až na úplný vrchol. V krátkém sledu se tak sympatická Kubánka objevila hned v řadě velkých blockbusterů jako Blade Runner 2049, Není čas zemřít nebo The Grey Man, které ještě doplnila o výrazné role v Na nože nebo Sergiovi, jenom aby tuhle krasojízdu nyní stvrdila svojí dost možná životní transformací právě v ikonickou Marilyn. No a je to především ona, kdo nový snímek režiséra Andrewa Dominika táhne nejvíc nahoru.

Blonde neboli Blondýnka vychází ze stejnojmenné knižní předlohy spisovatelky Joyce Carol Oates, která představuje beletrizovaný pohled na život slavné herečky. Román dokonce zachází v několika ohledech tak daleko, že jej lidé v minulosti označili za „nechutnou senzalizaci“ toho nejhoršího ze života hollywoodské hvězdy. Pokud se to vůbec údalo. Pro filmové zpracování tedy příběh jako stvořený. Na co však už tvůrce netradičního westernu Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem zapomněl, že aby v něčím životě mohlo vyniknout to špatné, musí diváci zároveň spatřit i to dobré. A to tu bohužel nenajdete.

Snímek navíc buď automaticky operuje s tím, že máte Marilyn Monroe do detailů nastudovanou, jste seznámeni s jejími osudovými láskami, filmy i zdravotními potížemi, anebo to jeho tvůrce nezajímá a záměrně se snaží kohokoli bez hlubších znalostí života slavné herečky odradit od sledování, protože její příběh vypráví chaoticky, útržkovitě, bez kontextu, a ještě navíc je ve své snaze šokovat úmorně doslovný. To třeba když v jedné scéně začne Marilyn hovořit se svým plodem, který ji prosí, aby mu už znova neubližovala.

Co film naopak zvládá na jedničku, je vykreslit hereckou ikonu minulého století a dodnes jeden z největších sex symbolů všech dob jako rozdvojenou, totálně rozbitou, naivní a promiskuitní trosku, se kterou si každý dělal, co chtěl, která se do filmové branže dostala přes postel a které role padaly do klína čistě kvůli tomu, že měla hezký zadek. Což jak víme z jiných zdrojů, není úplně pravda, protože Marilyn – skutečným jménem Norma Jeane – byla zároveň inteligentní, talentovaná, poctivě na sobě dřela a svou kariéru brala velmi vážně. Nic z toho se tu ale nedozvíte, protože Dominik většinu času jen formálně onanuje nad tím, kolika různými filmovými prostředky dokáže zachytit něčí zmar.

V řadě explicitních scén se tak obraz například třese, když má Marilyn sex, nebo se naopak kamera hýbe spolu s tím, jak Marilyn předvádí orální sex. Po většinu času ale sledujeme černobílý obraz ve formátu 4:3, jenž měl asi za cíl znázornit jakousi depresivní sklíčenost hlavní hrdinky. Pravdou ovšem je, že jediné, v čem je Dominik opravdu konzistentní, je ta čirá nekonzistence a nesourodost jeho snímku. Milovníci artových festivalovek se v tom pochopitelně budou snažit hledat něco víc, drtivá většina lidí ale takovou snahu vzdá po úvodních 10 minutách, jež pro mě osobně představovaly asi největší teror. Později se naštěstí podařilo přetavit několik nápadů v docela silné scény (ta s mluvícím plodem mezi ně ale fakt nepatří), které s člověkem zůstanou ještě nějakou dobu po skončení. Jinak je to ale zkrátka čím dál smutnější změť působivě natočených sekvencí vykreslujících spirálovitý propad ze snaživé herečky vypořádávající se s celou škálou traumat, v prášky polykající nic, co se sotva zmůže na to vstát z postele. Nicméně jo, nasnímané je to mnohdy úchvatně, o tom fakt žádná.

Jako komentář k současnému i minulému Hollywoodu pak tahle biografie funguje jen částečně, zejména v době, kdy #MeToo většinu toho svinstva ze šoubyznysu dávno vymetlo na světlo, už totiž chování mužů okolo Marilyn jen zřídkakdy někoho překvapí, natož šokuje. Ve většině případů to naopak působí jako další umělá snaha vyvolat v divákovi negativní emoce směrem k filmu, potažmo tvůrci samotnému. Přitom když už by konečně mělo dojít na opravdové emoce, tedy v závěru filmu, zůstane nejspíš většina lidí zcela chladnými, protože tahle roztříštěná vize života legendární Ms. Monroe jednoduše nikdy nenabídne nic hlubšího, čeho byste se mohli chytit, čemu byste mohli fandit nebo co by vás přimělo se taky trápit z toho, jak to měla těžké. Na to je zkrátka snímek až moc odtažitý.

Což nás vrací k hlavní představitelce. Ta totiž jako jedna z mála faktorů vlévá téhle biografii aspoň nějakou krev do žil. Jak už jsem naznačil v úvodu, Armas zde podává životní výkon. Sledovat ji s blonďatou parukou na hlavě a pihou na tváři, kterak při filmových scénách jiskří a vyzařuje specifický půvab, ale i jistou dávku zranitelnosti, bylo jako sledovat skutečnou Marilyn oživenou pomocí filmové černé magie. Fakt tu není nic, co by šlo herečce vytknout. Dala do toho všechno, ostatně dávala do toho všechno už od přípravy a výsledek je opravdu znát. Za zmínku stojí ještě skvělý Adrien Brody jako dramatik Arthur Miller nebo Julianne Nicholson, která ztvárnila psychicky labilní matku Normy Jeane.

Stejně tak je ale třeba pochválit i hudební složku, kterou Dominikovi opět jednou obstaral hudebník Nick Cave a stejně jako v případě Jesseho Jamese je znova trefou do černého. Dost možná i adept na soundtrack roku. Bohužel jej ale tentokrát zkrátka neprovázel tak celistvý filmový zážitek, jak by se vzhledem k ambicím všech zúčastněných nabízelo. Ponurá atmosféra, rádoby kontroverzní scény a nahá Ana de Armas totiž dobrý film kupodivu samy nedělají. K tomu je potřeba, když ne jít divákovi vstříc, tak jej aspoň zbytečně neodhánět. Což vzhledem k bezmála tříhodinové stopáži u takhle pojatého filmu byl snad jediný cíl, který mě napadá.

Sám jsem přitom bojoval s tím, že bych si ten film hrozně moc chtěl užít. Nikoli jako veselou a tradičně pojatou biografii známé herečky, naopak – čím drásavější, tím lepší! V Blondýnce ale vůbec nejde o příběh, a obávám se, že mnohdy ani o samotnou Marilyn. Metafora, poselství, vzkaz, vítězství formy nad obsahem – říkejte tomu, jak chcete, za mě je to ukázka neukočírovaného ega, kvůli kterému i papírově nejsilnější momenty vyzněly ploše a uměle. Po zhlédnutí jsem měl dojem, jako bych vyšel z expozice slavného fotografa, jenž nafotil sérii portrétů známé osobnosti. V celé místnosti jich ale bylo jen zhruba deset, a byť byly všechny provokativní a impozantně zachycené, o životě toho člověka mi řekly minimum.