Režísera Graye mám zafixovaného kvůli třem filmům – vynikajícímu Vyjednavačovi, příjemnému Italian Jobu a mizernému Osamělému mstiteli. Důvod, proč tenhle chlapík s akcí v krvi dostal na starost pokračování lehce nadprůměrné komedie Chyťte ho!, je mi podobonou záhadou, jako proč má někdo stále a stále potřebu obsazovat do svých filmů Johna Travoltu. Gray bohužel vůbec nechápe, co dělá komedii komedií a je sice hezké, že vyplňuje scenáristovo poselství do posledního puntíku, ale nedává mu nic ze sebe. Dialogy nemají jiskru, vtipy nejsou vtipné (vy víte, proč by měly být vtipné, ale prostě nejsou), děj tak nějak plyne neplyne a ukazatel nudy se k limitě v nule blíží rychleji, než děcko po prvním kari. Buď v klidu je zcela vlažným a sterilním pokusem o sofistikovanou satiru na hudební průmysl a okrajově i na Hollywood, které chybí jak mozek, tak pořádné koule. Nejen, že jako satira nefunguje, ale především v globálu nedává přílišný smysl, což je při dvouhodinové stopáži nedostatek fatální. Scenárista Peter Steinfeld by si moc rád lajsnul nářez ve stylu Guye Ritchieho, ale jen snahu asi divák neocení. Je prima, že se všichni potkávají, všichni si lžou a šijí na sebe boudy, aby v závěru v souladu s žánrem náležitě zúčtovali. Jenže tam, kde Ritchie používá účelové dějové zkratky, se Steinfeld a potažmo i Gray plácá jako nešikovné batole po prvním vhození do bazénu. Co na tom, že se herecký ansámbl může směle porovnávat s posledním Soderberghem, co na tom, že se všichni baví a dávají to náležitě najevo? Ten film nefunguje jako film. A těch pár poschovávaných mrknutí na vnímavé diváky vás prostě nevytrhne. Protože po pár minutách vnímaví určitě nebudete. Co jde z toho zmatku vytáhnout jako pozitivum, je brilantním nadhledem ověšený The Rock a zábavně přehrávající Vince Vaughn. Jen za scény s nimi si tvůrčí tým zaslouží skutečnou pochvalu a jsou to právě oni dva, díky kterým si budete pamatovat o pár minut déle, že v minulosti nějaký film jako Buď v klidu vznikl.