Til Schweiger je ambiciózní německý herec, který už dávno rozkopl dveře Hollywoodu, přesto se vždycky rád vrátí na svou rodnou hroudu, aby tu nějaký ten bijáček odkroutil. V Německu je zbožňován zhruba stejným způsobem, jako u nás Aneta Langerová a tak když ohlásil, že si konečně splní svůj sen a natočí podle dlouho nezrealizovaného scénáře s pracovním názvem Barfuss stejnojmenný film, jedno německé srdce nezůstalo v rámci svého obvyklého biorytmu. Jak řekl, tak splnil. Minulý rok se naši sousedé konečně dočkali a teď je řada na nás. Otázka zní – je Naboso natolik univerzálním filmovým vyprávěním, aby mohlo konkurovat hollywoodským romancím s desetkrát větším rozpočtem a zářivými chrupy milionových hereckých stars? Odpověď zní ano – Schweiger je totiž nejen talentovaný herec, ale i hodně zdatný filmový řečník. Zvláště když jde o vztahové propletence a podivné existence z okraje společnosti (vzpomínáte ještě na jeho účinkování v Klepání na nebeskou bránu?).

Naboso má jednoduchou premisu, beroucí si tu něco od Rain Mana, kousek zase od Princezny a bojovníka a v zásadě vyhlížející jako stará známá báchorka o dvou lidech, kteří spolu nemají nic společného, není jim předurčeno spolu být a snad právě proto zjistí, že po ničem jiném netouží. Nebudeme si nic nalhávat, nic záludnějšího v tom rozhodně není :). Fungují tu klasická klišé a la docházející prášky (tedy blížící se nevyhnutelný návrat zpět do ústavu), neobvyklá výmluvnost chovance kliniky v nejnevhodnější dobu či závěrečné shledání při úplňku. Jak by nefungovaly – otestoval si je skoro každý druhý tvůrce a vždy s kladnou odezvou. Schweiger je jen přebral do svého osobitého pojetí a protože není úplné dřevo, fungují i zde.

Ke všemu má jako režisér moc dobře nakoukány kamerové úhly a záběry z jiných filmů, které na diváka zaručeně fungují. Jak moc udělá ve vypjaté chvíli detail na ústa pronášející polohlasně „prosím“… Na druhou stranu trochu selhává s obecnou návazností ve scénách, kdy se s jeho charaktery neděje nic zvláštního. Znáte to, postava hýbe rukama a po střihu zase stojí klidně. Jako by se Schweiger soustředil spíše na ony výrazné momenty, které si divák zapamatuje a ta zbytková výplňová vata ho už moc nezajímala. Nicméně, jsou to spíše jen detaily pro rýpavého diváka, protože film jako celek v zásadě funguje. Emoce tu nechybí, jiskřivé dialogy rovněž ne – a co nejdůležitější, přesto přese všechno to vůbec nevyznívá jako plytký kalkul.

Protože... i když Schweiger není tak zručným režisérem a před okem kamery mu chybí výraznější originální prvky (žlutý filtr je sice fajn, ale na kameru ho umí nasadit každý… tomu neříkám vyšší ambice ;), je výborným vypravěčem. Na scénář měl čtyři pomocníky (své dobré známé) a ke všemu je pro něj tenhle příběh srdcovkou, o které si vysnil, že ji jednou natočí. Co víc vám může přispět k tomu, abyste se do filmu skutečně položili a divák poznal, že ho točíte s láskou? Asi nic. Nejsem z těch, co by kvůli těmto faktům automaticky někomu pochlebovali, ale výsledek je dost přesvědčivý na to, abyste zanícenost pro látku Schweigerovi věřili.

Naboso balancuje někde na pomezí čiré love story a dramatu o lidských hodnotách s klasickým ponaučením o čase, který bychom neměli mrhat na jednom místě, když na druhém můžeme být šťastnější. Nijak objevná žánrová kombinace těží z úžasné souhry ústřední herecké dvojice (opět drsňák Schweiger a u nás neznámá Johanna Wokalek) a umožňuje i drobnější přesahy ke komediálním kratochvílím, které pro odlehčení rozhodně neuškodí. I tentokrát mám ovšem pocit, že se Němci nezmůžou na pořádnou bránicovou řachanou, přestože mají přesnou vizi, okoukanou od svých amerických kolegů. Ale někde to vázne. Promarněná šance s couvajícím autem skrze budku šéfa autobazaru mluví za vše: Skvěle natočeno, skvěle načasováno, aby se po projížďce zdí z drsného vyjednavače, který by vás stáhnul i o poslední pětník, stala ukoktaná pobíhající postavička chytající se za hlavu a hraničící tak s karikaturou z Troškových Kameňáků. Ach jo.

Nedělám si iluze, že vás tahle recenze automaticky nažene do kin, zvláště při skromném počtu kopií, ve kterých k nám podobné filmy vyráží do distribuce. Ale potrpíte-li si na stoprocentně dojímavé pohádky se šťastným koncem a nevadí vám nutně fakt, že vás ničím nepřekvapí, pokuste se o Naboso zavadit alespoň za nějaký ten měsíc ve videopůjčovnách. Jde o překvapivě kvalitní řemeslo náladou přesně spadající do melancholie teplých letních večerů při výhledu na hvězdami posetou oblohu. A to říkám jako vrchní redakční cynik a suchar ;).