Nikdo z redakce to nechtěl psát. Nikdo. Těžko přitom najít režiséra, jež by v minulé dekádě zabodoval tak jako mexický rodák Alejandro González Iñárritu. V letech 2014 a 2015 získal čtyři Oscary za silné duo Birdman a REVENANT Zmrtvýchvstání, o dva roky později ještě vybojoval zvláštního Oscara za angažovaný VR kraťas Carne y Arena. To není vůbec špatná vizitka režiséra, který se po dvou dekádách rozhodl natočit film v domovském Mexiku. Problémem je tedy spíš fakt, že se na novinku, jež měla slavnostní premiéra na festivalu v Benátkách, nyní můžete podívat na Netflixu.

U podobných projektů jsme se totiž spálili už mnohokrát. Scorseseho Irčan, coenovka Balada o Busteru Scruggsovi, Bratrstvo pěti od Spikea Leeho, Fincherův Mank či Okja z dílny Džun-ho Ponga – to všechno nejsou vůbec špatné filmy, zároveň se ale v bohatých filmografiích slavných režijních jmen řadí spíše mezi ty slabší kousky. Snad jen oscarovou Romu od Alfonso Cuaróna lze považovat za nezpochybnitelný úspěch spolupráce Netflixu s etablovanými tvůrci. Iñárritu se však po bok svého dlouholetého kamaráda nezařadí, jeho dílo naopak patří mezi ta největší zklamání letošního roku.

Bardo, falešná kronika několika pravd: FOTOGALERIE

Řadě výše zmíněných děl byla vytýkána zahleděnost do sebe sama a nekritický přístup k osobním tématům, což bohužel bezvýhradně platí i pro Iñárritovu novinku. Přestože se režisér po benátské premiéře ještě vrátil do střižny a dvě desítky minut ze stopáže ubral, verze na Netflixu přesto dosahuje obludných 160 minut, během nichž se musíme toulat nepříliš atraktivními zákoutími autorova nevědomí. Sám Iñárritu v rozhovorech prohlásil, že se chtěl tentokrát podívat spíš do svého nitra nežli do okolního světa, což je sice sympatické, ale divácky jen sotva snesitelné.

Iñárritovým alter egem je novinář a dokumentarista Silverio, který se proslavil sledováním lidí na okraji společnosti, především Mexičanů prchajících přes hranice za americkým snem. Uznávaný umělec však žije ve své slonovinové věži, nemá dostatečný kontakt s problémy běžných lidí a v rámci krize středního věku přestává rozumět okolnímu světu. V tomto rozpoložení má navíc přijmout prestižní novinářskou cenu od Američanů, což řada jeho blízkých považuje za zradu na mexickém lidu.

Souboj privilegovaného muže s jeho vlastním egem následně sledujeme prostřednictvím surrealistických výjevů, u nichž si nemůžeme být jisti, kde končí realita a začínají sny či vzpomínky. To ostatně odráží i název snímku: Bardo je v buddhismu stav mezi smrtí a znovuzrozením a podtitul filmu „falešná kronika několika pravd“ jde ruku v ruce s Iñárritovým tvrzením, že autobiografie lžou, zatímco fikce díky svobodnější manipulaci s fakty může lépe vystihnout realitu. To je jistě zajímavý a smysluplný koncept, bohužel v rukou ambiciózního filmaře okouzleného vlastními názory se stává nebezpečnou zbraní, která i diváka ochotného přistoupit na náročnou hru udolává zvláštním spojením bizarnosti a nudy.

Přehrajte si trailer Svého pravidelného kameramana Emmanuela Lubezkiho tentokrát Iñárritu vyměnil za zkušeného Daria Khondjiho, jehož podmanivé obrazy i opulentní kamerové jízdy dovedou udržet u televize i diváka, který je znaven nikam nevedoucí nepřehledností Iñárritova vyprávění. Zamyšlení nad hledáním pravdy ve filmovém médiu či odlišením autora od jeho díla je sice místy hravé, ale nikdy se nestane tak formálně strhujícím či myšlenkově opojným, aby člověka skutečně zasáhlo. Pokud tedy protentokrát dílo ještě nedávno hitového režiséra vynecháte, o nic nepřijdete. Jeho zatím nejdelší film je totiž bohužel i tím nejhorším.