Jednou za rok přesně tohle potřebuju. Horor, co si se mnou hraje na schovávanou, miláček festivalového publika, co překvapí v kinodistribuci, nebo v tomhle případě u nás (bohužel) až na VOD. Barbara hledejte na Disney+, ale nemusíte se bát, jedná se o regulérní eRkovou jízdu. Hned na začátku je ovšem nutné přiznat, že Barbar bude své publikum rozdělovat podobným způsobem jako loni Zhoubné zlo Jamese Wana. Zach Cregger, režisér a scenárista dvou teen komedií, stálý člen improv a skečových uskupení, jeden z autorů televizního pořadu Whitest Kids U Know, se celkem nečekaně vrhnul na horor. Bylo by však chybou byť jen na minutu brát jeho dílo smrtelně vážně.

Mnohým fanouškům to nemusí být po chuti, protože když hlavní hrdinka přijede v úvodu ke svému AirBnB a místo prázdné útulné chatky (na kraji Detroitu) najde jiného hosta s vizáží odlíčeného Pennywise, všichni by chtěli u televize z plných plic řvát, ať se otočí na podpatku a peláší pryč. Už tady si Cregger hraje s očekáváním publika, protože ačkoliv první třetina snímku hraje podle home invasion pravidel, zjistíte, že to máte vlastně celé trochu naruby. Zároveň platí, že první třetina s mírným twistem ještě připomíná tradiční horor. To, co následuje, už je koktejlovou ekvilibristikou za barem, kdy Cregger přidává další a další ingredience, ale počíná si tak zkušeně a nenuceně, že jednoduše nemůžete z téhle horské dráhy vystoupit a nadšeně hádáte, co se bude dít dál.

Ony “žánrové zvraty” nejsou samoúčelné, dokonce ani nemají maskovat komorní rozpočet. Naopak si myslím, že natočit přímočarý home invasion by bylo o dost levnější, ale zároveň o poznání nudnější. Cregger chce bavit sebe i diváka, a naplno využívá jízlivosti nasbírané při vymýšlení skečů. Barbar neostřeluje vlastní žánr po vzoru Vřískotu, nehraje si lacině s vaším očekáváním, místo toho nenápadně šťouchá do toxického prostředí současného Hollywoodu, zamýšlí se nad genderovými klišé, a kdykoliv máte pocit, že už jste definitivně přešli do komedie, naservíruje gore jak z dílny S. Craiga Zahlera.

Čím míň toho o Barbarovi budete vědět předem, tím lépe pro vás. Zároveň byste však měli mít otevřenou náruč, protože kdo má v rámci hororového žánru tunelové vidění, ten bude nad Creggerovými hrátkami koulet očima. Přitom právě všudypřítomná podvratnost je infuzí, kterou žánr rok co rok potřebuje. Mám tušení, že Cregger svého úspěchu s Barbarem bude chtít využít, aby se posunul zas o žánr dál a pravděpodobně je to tak dobře, protože tady na ploše skromných sto minut odvyprávěl všechno, co potřeboval. Zároveň je jasné, že horor právě tyhle otevřené hlavy, co přijdou zvenku, a zkusí to úplně odjinud, nutně potřebuje. Konzervativní fandy Barbar možná rozhodí, připadně neprohlédnou skrz trochu uspěchané banální finále, ale ostatní ocení pevný autorský rukopis a přátelskou hru na kočku a myš.

Herecké obsazení by se vešlo do jedné oktávky, kulisy odpovídají jednomu prázdnému stavení s fortelným sklepem, a nebýt dvou již zmíněných opulentnějších odboček, dal by se Barbar natočit i v českých kulisách za peníze ne nepodobné rozpočtu Svěrákovy Jízdy. Creggerův výlet na pomezí hororu a spřátelených či zcela protichůdných žánrů je inspirující ve své lehkonohosti, s níž překonává očekávané překážky a podvědomé předsudky. Tvůrcům i zkušeným matadorům žánru totiž ukazuje, že z hororu nebo jeho fandů si nemusíte nutně dělat legraci, abyste se vzepřeli konvencím a přišli s něčím novým. Dobré nápady nic nestojí, ačkoliv je jisté, že nemít Cregger bohatou historii s úspěšnými skečovými pořady, nikdo by jeho “divný horor” nezaplatil.

Přehrajte si trailer Na coby, kdyby se naštěstí nehraje, a tak můžeme na tom letošním poli mezi řádky nevýrazných reimaginací a tuctových premis konečně sklízet i něco zralého a chutného. Ona sedmička v důsledku možná nevypadá tak lákavě, ale stejně jako loni u Wana, který - pravda - byl ještě rozvernější a brakovější, se vlastně nemůžu dočkat, až si Barbara pustím znovu. V tomhle filmu nejde o to, jestli někdo utíká před bubákem po schodech nahoru, nebo svítí baterkou do útrob tmavého sklepa, hulákajíc na lesy “je tam někdo?”. Tohle je film od fanouška pro fanoušky a jasná zpráva říkající “pojďme to zkusit zas trochu jinak, aniž bychom se zpronevěřili klasikám”.