Na jaře před dvěma lety se v našich kinech objevila hodně povedená pohádka Cesta za králem trollů, která se mi dost líbila. Hlavně proto, že tahle variace na českého Honzu, který byl tentokrát z Norska, nespoléhala jen na humor, ale měla blíž ke klasickým „putovacím“ dobrodružným fantasy. A taky dobře vypadala, měla fajn herce a vůbec se na ni dobře koukalo. Teď tu máme dvojku, která se opět natáčela částečně u nás a já bych u ní mohl vlastně napsat to samé, co před dvěma lety u jedničky. 

Hlavní hrdina Espen se sice posledně skamarádil s princeznou Kristin, bohužel žádná svatba a půl království se nekonaly. Espen spolu s bratry a tátou žije v lese v chalupě a pořád je to stejný dobrotivý a trošku naivní bambula. A teď dostal pozvánku na princezniny narozeniny. On a ni jeho bratři se mezi evropskou šlechtou moc necítí a nejradši by rychle zmizeli, jenže situace se ošklivě zkomplikuje, když kdosi otráví krále s královnou a ze strašlivého zločinu jsou obviněni Espenovi bratři a nejspíš skončí na popravišti. Espen a Kristin se s tím ale nehodlají smířit a rozhodnou se najít mýtický zámek Soria Moria, kde je údajně kašna se živou vodou. Jenže na cestě číhá spousta nebezpečí včetně vražedných Dánů a lidožravých monster. Povede se jim živou vodu najít včas a zachránit Espenovy bratry a princezniny rodiče? 

Jsme v pohádce, takže samozřejmě, že povede. A dost dobře se na to kouká. Cesta za živou vodou je poctivě výpravná pohádka se svižným tempem, ve které se střídají napínavé scény s těmi veselými, nikdy však neklesne na úroveň „rozcapenosti.“ Stejně jako v minulém díle jde spíš o dobrodružnou než pohádkovou podívanou a nepřekvapilo by mě, kdyby se u scén s hastrmanem nebo strážcem Sorie Morie menší děti regulérně bály. Pořád je to ale zábava pro celou rodinu, takže i když tu dojde na strach, bitky a vlastně to občas někdo i dost fatálně odskáče, krve a vyloženého děsu se bát nemusíte. Jen to zkrátka není troškovina s přeplácanými kostýmy. 

Vedle vcelku velkolepé výpravy a překvapivě dobrých triků a masek pak Cestu za živou vodou táhnou herci a postavy. Espen je fakt sympatické trdlo a princezna Kristin zase přesně ten typ odhodlané a emancipované hrdinky, kterou se Hollywoodu obvykle nedaří vytvořit, protože moc tlačí na pilu. Ale za odvážnou je v hlavní hrdinské dvojici ona a já to sympatické Eili Harboe žral i tentokrát. 

Cesta za živou vodou hezky vypadá, rychle utíká, umí být napínavá i legrační a jediný výraznější problém tak vidím v tom, že se až příliš drží v klasických pohádkových kolejích. Na druhou stranu zápletka typu „jdi tam a dones tohle a máš na to málo času“ je prověřená a tvůrci hází hrdinům do cesty dost zajímavé překážky na to, aby to tu hodinu a půl fungovalo bez problémů. 

Cesta za králem trollů mě možná bavila o něco víc, ale do značné míry asi kvůli tomu, že to bylo překvapení a tehdy jsem netušil, co od norské pohádky čekat. V každém případě vysoké kvality si udržuje i pokračování a jde o jednu z mála pohádek, u které se budou stejnou měrou bavit jak prckové, tak i dospělí. A já osobně doufám, že trojka dorazí co nejdřív.