Luc Besson je ve filmové branži hodně svébytná osoba. Nejdřív natočil několik kultovních filmů, stal se mezinárodní hvězdou a symbolem všech, kdo tvrdili, že Evropa se může komerčně-filmově vyrovnat Hollywoodu. A pak se na to na všechno vybodnul. Zasedl za producentský stůl, napsal asi čtyři scénáře, které už několik let lehce obměňuje a svým jménem zaštituje filmy cizích režisérů. Často jsou to prvotřídní hovadiny, ale i kdyby za svou produkční kariéru neudělal nic, krom objevení Louise Leterriera, byli bychom spokojeni. Besson se však rozhodl vrátit k režii. Jeho Angel-A bylo přijato mírně řečeno s rozpaky a zklamaný režisér si nejspíš řekl, že když to nejde černobíle a nízkorozpočtově, zkusí to barevně a za těžké miliony.

Arthurovy a Minimoyům jsme v redakci příliš nevěřili. Konec konců ani nebylo proč. Pixar nastavil laťku hodně vysoko, Besson víckrát zklamal než příjemně překvapil a trailery vypadaly docela divně. Po americké premiéře, kdy film kiny profičel v podstatě bez zájmu diváků, už se zdálo, že je jasno. Ale u animáků však víc než u čehokoliv jiného platí, že vkus Evropy a Ameriky se liší. Vzpomeňme na stepující tučňáky nebo spláchnuté krysy. Šance, že Arthur a Minimoyové bude dobrý film, byla tedy paradoxně docela velká.

Pokud vaše oči už sjely na hvězdičky pod recenzí, musí vám být jasné, že zas taková sláva to nakonec není. Bessonovy scénáře byly vždycky béčkové, jednoduché a občas i směšné a jelikož je Arthur a Minimoyové natočen podle knížky, kterou sám režisér napsal, obvyklé neduhy zůstaly. Příběh filmu je jednoduchý asi jako texty Martina Maxy. Arthur bydlí u babičky. Babička nemá peníze. Zlý muž chce babičku vyhnat. Arthur se musí zmenšit a najít na zahradě poklad. Zmenšený Arthur se setká s prťavými potvůrkami, kteří si říkají Minimoyové. Minimoyové jsou hodní a Arthurovi pomůžou. Všichni zažijí velké dobrodružství. Konec.

Besson se ani nesnaží přijít s něčím novým nebo originálním. Sází na příběh, který v lehce upravené podobě funguje ve filmech snad už od vynálezu kamery. V případě animovaných filmů ale nejde ani tak o „co, “ ale „jak.“ A tady už se to zlepšuje. První půlhodina je sice od Bessona trochu podpásovka, protože tolik laskavosti, lásky a vzájemného porozumění, kolik během třiceti minut prožije Arthur se svou babičkou, by skolilo i Mirka Dušína. Než Besson přehodil výhybku a vstoupil do kresleného světa, bál jsem se, že na mě odněkud vykoukne růžový létající poník. Před kolapsem mě naštěstí zachránil Besson včas a od okamžiku, kdy se Arthur zmenší a narostou mu divné vlasy a obrovské uši, se situace naprosto obrátí.

Kreslený svět je totiž plný akce. Téměř pořád se něco děje a když už si hrdinové na chvíli dají pauzu, tak se alespoň pokoušejí celkem úspěšně hláškovat. Samozřejmě pořád jsme v dětském filmu, takže nečekejte cynismus Joe Hallenbecka, jako dospělí však nudou rozhodně neumřete. Akční scény mají dostatečný spád, Cyril Raffaelli dohlédnul na choreografii soubojů a minimálně kvůli „sjíždění řeky“ a útoku nepřátelského hmyzu stojí za to popřemýšlet o návštěvě kina. V některých momentech je totiž Arthur a Minimoyové opravdu velkolepou podívanou, ve které Besson neustále překvapuje novými originálními a zábavnými nápady, drží vysoké tempo a baví děti i dospělé.

Bohužel pořád tu jsou ty hrané sekvence. Jestliže bych kreslené části Arthura a Minimoyů dal možná i o dvě hvězdičky víc, než vidíte dole pod recenzí, hrané pasáže jsou doslova utrpení. Všichni dospělí přehrávají, jako kdyby se vsadili o to, kdo zahraje méně přesvědčivou postavu a stále otravnější Freddie Highmore opět nasazuje svůj univerzální obličej „jsem chlapec z chudé rodiny, ale mám dobré srdce.“ Chápu, že na dětského diváka se musí trochu jinak než na dospělého, ale když mám v kině pocit, že mě chce režisér zabít, tak to také není dobré.

Další problém, ale dost možná pouze můj, bylo zpracování samotných Minimoyů. Ti mi totiž celou dobu připomínali nestvůrné šílenosti, které jste mohli koupit na začátku devadesátých let v každém hračkářství. Ano – oživlí mončičáci. Technicky je film jinak docela solidní. Na Auta a podobné kousky samozřejmě ani zdaleka nemá, jelikož se však nepokouší o realismus, ale o vizuální nadsázku, je vše v naprostém pořádku.

Kdyby se Bessonovi podařilo vybalancovat hrané a kreslené pasáže, mohl být Arthur a Minimoyové velmi příjemnou podívanou. Takhle je to dobrá zábava, při které se bojíte, kdy se režisér zase rozhodne vrátit do světa lidí a děsíte se každého živého herce, který se na plátně objeví. Je vidět, že jde o první Bessonův kreslený film a nejspíš měl při práci na něm kolem sebe málo zkušenějších kolegů, kteří by ho brzdili a směřovali tím správným způsobem. Pokud však máte děti nebo mladšího sourozence, nemusíte se Arthura a Minimoyů bát. Když první půlhodinku zaspíte, čeká vás příjemná jízda kresleným světem, kterou čas od času naruší otravně přehrávající lidští herci. Alespoň, že to nejsou tučňáci.