Gravitace v roce 2013 nakopla trend dospělých a vizuálně podmanivých podzimních sci-fi. V jejích šlépějích se vydaly žánrové pecky Interstellar, Marťan, Příchozí, Blade Runner 2049 a První člověk, až jsme to letos dopracovali k Ad Astře. Nový film Jamese Graye se dlouho profiloval jako duchovní následovník Ztraceného města Z - tedy jako poctivý staromilský biják, který nezahodí dramatické pnutí ve prospěch blockbusterových atrakcí. A i když se Ad Astra chlubí hned několika akčními scénami, Gray svůj záměr (díky bohu) ani na vteřinu neopustil.

Tím chci v podstatě říct, že mocná podzimní série pokračuje. Ad Astra je vizuálně stejně podmanivá jako Gravitace, Interstellar nebo První člověk, zároveň se však chlubí popcornovými kořeny, které nemají zas tak daleko k Marťanovi. Kdybyste vzali samotnou dějovou kostru a dali ji Michaelu Bayovi (v nejlepší formě), natočí vám akční nářez par excellence. Ad Astra tak vyloženě stojí na tom, jakým způsobem ji daný režisér pojme, a Gray se rozhodl spíš pro vyklidněnou vesmírnou pouť, v níž akce dělá společnost dramatické zápletce a ne naopak.

Ad Astra: FOTOGALERIE

Při tomhle rozpoložení se z filmu lehce mohla stát utahaná psychologická sonda, která sem tam vytasí děsivou vesmírnou smrt. Gray ale se zmíněnými "popcornovými kořeny" pracuje na jedničku a drží u Ad Astry lepší tempo než u (o 20 minut delšího) Ztraceného města Z. Mise Pittova astronauta, jenž se ze Země vydává k Neptunu, aby tam zažehnal neznámé nebezpečí, je tak napínavá od začátku do konce. A jelikož hodně stojí na vztahu se ztraceným otcem, jehož všichni oslavují jako nezlomného vesmírného badatele, má stejně jako Interstellar, Příchozí nebo První člověk i drtivý emocionální přesah.

Jistě, celý film primárně hraje na jednu strunu, jíž je mnohokrát rozebraná propast mezi otcem a synem. Gray ale z tohohle tématu doluje maximum a s každým dalším "přisazením" vás zatlačí o něco hlouběji do sedačky. Na první dobrou tak možná budete žasnout nad špičkovým řemeslem, dechberoucí akcí nebo hereckými výkony, kterým pochopitelně není co vytknout. Hlavně v poslední třetině vás však Ad Astra rozdrtí i svým poselstvím, které ji v rámci žánru posouvá mezi instantní klasiky.

Je vůbec něco, co bych na Grayově filmu vylepšil? Nejsem si úplně jistý, zda bylo potřeba tolik voice-overu (docela mě zajímá, jak by Ad Astra fungovala bez něj), a cameo Natashy Lyonne (Nadia z Russian Doll) mi přišlo úplně mimo. Jinak je ale tenhle mix kosmického dobrodružství a komorního dramatu jednoduše úchvatný a pevně doufám, že ho zejména starší generace přijme lépe než Ztracené město Z (jen 64% na ČSFD?!). Gray si totiž vypiloval skvělý autorský rukopis a byla by velká škoda, kdyby ho Pittův vesmírný koncert neposunul zase o krok dopředu.