Robert Altman má vystaráno. Svou dějinnou úlohu splnil a teď si může při svém vetchém zdraví relaxovat ve společnosti toho nablýskaného zlatého panáčka, který na něj mrká z krbové římsy. Oscar za celoživotní dílo pro osobitou filmovou legendu směl už propagovat jeho zatím poslední celovečerní opus, jehož dějové zázemí je myslím dostatečně načrtnuto v profilu o pár řádek výš. Správně, Zítra nehrajeme je Altmanovka jako ze žurnálu. Esence mistrových kolektivních filmů se zhmotnila na další metry filmového pásu, nad nimiž budou teenageři jistě kroutit hlavou, zatímco Altmanovi věrní přijdou zase na to své. Nepatřím sice mezi režisérovo cílové publikum, viděl jsem snad jen baleťáckou (a až paradokumentární) Company, přesto mi Zítra nehrajeme Altmanovsky svérázným způsobem sedlo do noty.

A to je co říct, uvážíme-li, že ryzí příběhová konstrukce by vydala na reportáž, kterou sepíšete o poločase fotbalového zápasu. Minuty z poslední show se krátí, z čestné lóže přihlíží rozhlasovému tetelení „zlý“ mocipán (Tommy Lee Jones), kvůli němuž pořad A Praririe Home Companion po x letech končí, a na pódiu si v rychlém sledu předávají country hvězdičky mikrofón. Altmanův film je ve své výpovědi zřetelně rozpůlen vedví – na jedné straně zprostředkovává kouzlo rádiového hemžení, na té druhé nostalgicky zavírá dveře za jednou kapitolou, která svou staromódní přímočarostí patří do úplně jiného století.

I když Altmanovi ubírám na hvězdičkách, jsem si stoprocentně jistý, že mu výsledný tvar do puntíku souzní s představami, které lemovaly začátek natáčení. Přitom skutečný „principál“ Garrison Keillor „jen“ spouští živé vysílání a podle hesla „show must go on“ řídí jeden hudební epitaf – rozměrem malý, poselstvím velkolepý zároveň. Nebudu skrývat, že výstupy s hudbou, která mi (i mým redakčním kolegům) nic neříká jsem vyhlížel s maximálním stupněm nedůvěry, Altmanova mozaika ovšem má tu moc rozbíjet divácký despekt a pozvolna pohlcovat do velice živého organismu, z něhož prýští i ona zprofanovaná radost z hraní (a to samozřejmě hlasivky nechávají rozvibrovat herci rodu Meryl Streep, ne Robbie Williams se Shakirou). Samozřejmě je to do velké míry obskurní podívaná, když konopný král Woody Harrelson nasadí jižanský mečák, když si John C. Reilly nandá klobouk a vypráví do mikrofonu špatné vtipy, přičemž se prudérní část ansámblu při lechtivých narážkách málem zacpává uši, podobně jako když náctiletá popstar Lindsay Lohan zanotuje trochu z toho tradicionalistického hudebního rezervoáru a vy máte zapomenout na její poprockové rychlokvašky.

A proto pocity, které pronásledují člověka s fungujícím krevním oběhem, správně pracující prostatou a zálibou ve videích tohoto typu, lze nejlépe připodobnit k návštěvě moc pěkně zařízeného penzionu pro seniory (nebo jak se to dnes říká domovům důchodců). Z každého koutu se line nostalgická vůně, dobrá nálada vás zvládne co chvíli pohltit do místního mumraje a vlastně si i sami rádi zavzpomínáte, jak jste v pěti letech zmlátili kvůli kyblíčku a lopatičce svého kamaráda (odpusť Honzo). Jenže opravdu jen ztěží budete chtít v tomhle mikrokosmu strávit víc než jedno odpoledne, protože zatímco si v blahosklonném prostředí vzpomínek a staromódních přeludů hladíte duši, tam venku pobíhají zombies, holky v bikinách a The Rock s rotačním kulometem. Tomu se nedá odolat... takhle přeci doopravdy chutná dnešní život! (teda můj ještě ne, ale mákam na tom :-).

Jenže jakkoliv se Zítra nehrajeme příčí mému světonázoru a dovolím si tvrdit, že i pohledu divácké většiny z intervalu 15-25 let, pořád mi to nebrání, abych Altmanův film vnímal jako upřímný a krásný. Velký Robert ví, co chce a jak to z filmové suroviny vymáčknout. Umí obsadit Kevina Klinea do role „chandlerovského“ gentlemana z ochranky, který děním provází svým voice-overem, aniž by to i na mě jako zarputilého Klineova odpůrce působilo negativně. Dovolí si přivést do dění postavu Anděla (Virginia Madsen), který přiznaně symbolizuje konec jedné éry a začátek něčeho nového, a přitom asi nikoho nenapadne ťukat si nad duševními pochody oscarového dědouška na čelo. Altman se prostě ohlíží do zpětného zrcátka a rekonstruuje v něm věc, kterou nemusíte znát, nemusíte jí mít rádi a nemusí vám být ani blízká přímo v sále, když jí s plejádou hvězd na plátně pozorujete. Ale nostalgickou atmosféru a režisérův stylový příchod k ní si přesto můžete užít se stejně oroseným okem, s jakým týmu Garrisona Keillora přepokládám mávají fanoušci skutečné Prarie Home Companion. Berte to jako další důkaz, že trocha té průzračné filmařiny s jednoznačnými záměry i poselstvím doopravdy někdy bodne. Alespoň někomu.