Zvláštní dny je film, který neprávem zapadl. V době svého vzniku do kin velký počet diváků nenalákal a ani později si ho příliš mnoho filmových fajnšmekrů nenašlo. A přitom je to obrovská škoda. Režisérka Kathryn Bigelow, jedna z mála žen, která se dokázala prosadit v typicky „chlapských žánrech“ si totiž vybrala asi nejsvětlejší chvilku svojí kariéry. Navíc jí se scénářem pomohl bývalý manžel James Cameron, který vždycky v temných vizích budoucnosti uměl chodit. A Zvláštní dny jsou hodně temné. Svět na konci dvacátého století je totiž čirý hnus. Všude je tma, bordel, neustále prší a většina lidí je na něčem závislá. Naději, že v novém tisíciletí se to zlepší, už ztratil téměř každý. Svět Zvláštních dnů vypadá zkrátka jako Scottův Blade Runner před tím, než byli vynalezeni replikanti. Nebude se vám tam líbit, ale pohltí vás.

Spojení temné scifi s noir detektivkou tady totiž vyšlo na sto procent. Ralph Fiennes odvedl svůj standardně kvalitní výkon, ale hlavními hvězdami tu jsou herečky. Angela Bassett je prvotřídní drsňačka a mnohem víc chlap než samotný Lenny Nero a Juliette Lewis je ukázková osudová žena, u níž člověk chápe, proč na ni nemůže hlavní hrdina přestat myslet.

Přesto tím nejlepším na celém filmu je atmosféra. Styl Jamese Camerona je znatelný z každého filmového políčka. Přelidněné město, kde člověk sám o sobě nic neznamená a kde se každý připravuje na to, co přijde, až třicátého prvního prosince hodiny odbijí půlnoc. Nikdo neví, co bude. Nikdo neví, jestli přijde konce světa, jestli se zhroutí všechny elektronikou řízené systémy nebo jestli ráno vyjde slunce jako v každý jiný den. I když dneska už všichni víme, že to s tím novým miléniem nebylo zas tak žhavé, u Zvláštních dnů vám rozhodně příjemně nebude. Přidejte si k působivé atmosféře a stoprocentním hereckým výkonům ještě vynikající kameru a chytrý scénář, který smrdí cyberpunkem na sto honů a máte tady film, který vás okamžitě vtáhne do světa, ve kterém byste nejspíš žít nikdy nechtěli, ale na dvě hodiny budete rádi jeho součástí.