S boxerskými filmy jsem začal v polovině 80. let. Samozřejmě se nejednalo o českou provenienci, i když Marek Vašut si v Pěstech ve tmě taky trochu zařádil. Po vyučování jsme půlka třídy chodili do bytu našeho spolužáka, jehož zámožní rodičové si pořídili video značky Orion a my sjížděli perly světové kinematografie - Hvězdné války, Ramba, Komando... a Rockyho. V 90. letech se toho v tomhle subžánru moc neurodilo a tak bylo třeba čekat na revival začátku 21. století a příhodnou situaci na trhu, která vyvrhla jak béčka typu Neporazitelný, oscarovky Milllion Dollar Baby, tak klasiky (Zuřící býk), či filmy, jež se klasikou staly hned po svém natočení. Což je případ Aliho od Michaela Manna. A jak vidno, ani Sly Stallone se nevzdá tak snadno, jak o tom vypovídá jeden z nejnavštěvovanějších profilů na MZ.

Zuřící býk se ke mně oproti chronologii dostal jako jeden z posledních filmů Martina Scorseseho a bez váhání jsem si ho zařadil mezi své "TOP 3 by NY´s Martin." Jsou tací, kteří Zuřícího býka ani nepovažují za boxerský film. Více než polovina filmu se sice odehrává v ringu, ale stejně tak bychom se na něj mohli dívat jako na vyjádření boje vnitřního. Mlátička LaMotta nebyl zrovna beránek a jeho duše nebyla ve sváru jen se svým okolím, ale hlavně se sebou samým. Scorsese nás pomalu uvádí do světa profesionálního boxu, komunity dravých a extrémně užvaněných Italů, kteří se chtějí prosadit a i když je celý příběh vyprávěn prostřednictvím klasického schématu "krušné začátky - ještě krušnější konce," jen těžko se lze odtrhnout od plátna.

Scorsese totiž ví, jak střídat vzruchy, a tak se z ringu dostaneme přímo do divoké hádky, kdy se velkohubě řeší, zda má LaMotta zhubnout na 155 nebo 160 liber, nebo jsme několikrát po sobě nuceni zírat na černé plátno, kde jsou uvedena základní data o souboji, aniž z nich následně vidíme byť jen jediný hák. Tahounem, který by si zasloužil všechny ceny světa, je Scorseseho alter ego Robert De Niro, který v roli LaMotty vyvolává širokou škálu emocí - od odsudků až po závěrečný soucit, kdy už se na sebe do zrcadla dívá někdo, kdo sám sebe vůbec nepoznává.

Pravým emocionálním vrcholem je však neobvykle tichá a přesto krvavá scéna souboje s Rayem Robinsonem. V tom momentě jsou na Olympu dva rovnocenní bohové, Robert a Martin, kteří by jeden bez druhého tenhle film nenatočili. Pokud jste Zuřícího býka ještě neviděli, musím se vás zeptat: Jak jste to mohli tak dlouho vydržet?