Japonský horor a jeho americký remake. Příběh o mnoha kapitolách s dějstvími plnými krásných mladých hereček, dlouhých prázdných ulic a hlavně pokřídovaných obličejů s dlouhými černými vlasy a poblázněné techniky, která si dělá, co chce. Tak jako telefon, který zvoní dokonce i ve chvíli, kdy v něm není baterka, aby upozornil, ve kterém pořadí budou kamarádi hlavní hrdinky umírat. Po tolika letech už to nepůsobí nikterak originálně (kolik momentů typu „stojím na silnici a horlivě vyprávím o tom, že mám umřít, copak se mi asi stane?“ už jsme jen viděl?), tvůrci traileru se přesto setsakra snaží, aby vás působivými obrázky vtáhly do centra dění. A daří se jim to. Ač je z toho multikulturní guláš spojující snad všechny motivy, které horory posledních let nabídly a rozehrály, kouká se na to dobře a občas dokonce velmi dobře. Nadstandardně odvedené řemeslo vetknuté do tradiční šablony „úvod-údiv-úmrtí-účel-úprk“ předchází bleskově prostříhané koláží beze smyslu (zato se spoustou děsivých výjevů), aby ve vás přece jen vyvolalo pocit, že byste jeden takový film ještě zvládli. Snad i kvůli té návykové melodii mobilu, která se svým zasazením v hororovém kontextu zase jednou přesně trefila do diváckého podvědomí plného děsu. A to už vůbec nemluvíme o tom, že Shannyn Sossamon s vyděšeným obličejem je ještě o chlup více sexy než Shannyn Sossamon bez vyděšeného obličeje (a rozhodně víc než Sarah Michelle Gellar s jakýmkoliv obličejem). Suma sumárum něco mezi silnými třemi a slabšími čtyřmi hvězdičkami. Protože v poslední době padala spíše první varianta, dneska projevíme své hodnější já :).