Jméno Cristian Mungiu vám možná nic neřekne, jeho nejznámější film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny ale nejspíš ano. Vyhrál Zlatou palmu v Cannes, uspěl i na dalších festivalech a drsné drama z totalitního Rumunska se nesmazatelně zapsalo do paměti diváků. I další Mungiovy počiny byly chváleny, takže byla na Zkoušku dospělosti naložena velká očekávání.

I tentokrát si Mungiu neodpustí rýpnout do politicko-společenské situace současného Rumunska prostřednictvím komorního příběhu. Eliza končí střední školu, přijali ji na Cambridge a zářivé budoucnosti stojí v cestě jen formalita v podobě napsání maturitních písemek. Problém nastane ve chvíli, kdy ji těsně před zkouškami někdo přepadne, a dívka se trochu sesype. Její otec, ambiciózní lékař, nehodlá nic ponechat náhodě a začne se zaplétat do sítě drobných službiček, aby dceři pomohl.

Postupem času divák zjišťuje, že ta pravá zkouška dospělosti probíhá úplně jinde než ve školní lavici při psaní písemek. Mungiu vystavuje hlavní postavy stále náročnějším morálním výzvám, k nimž musejí zaujmout nekompromisní stanoviska. Otec je totiž zhnusený ze stavu současného Rumunska, prolezlého korupcí a podvody, a k těmto hodnotám vede i svou dceru. Když se však do tohoto soukolí sám zaplete, staví dceru i sebe do situací, s nimiž se neumějí vypořádat.

Mungiu začíná velmi zvolna a s přibývající stopáží utahuje šrouby. Vytváří velmi znepokojivou skládačku průšvihů, které na sebe příčinně navazují a ukazují, jak se všechno začne bortit, když člověk jen trochu sejde z cesty. Tak jasná a silná myšlenka, navíc suverénně vyjádřená, se nevidí každý den. Mungiova minimalistická, ale jistá režie společně s přesvědčivými výkony herců nenechává na téhle obžalobě společnosti mnoho prostoru ke kritice. Možná že by se ve více než dvouhodinové stopáži mohly výrazněji prosadit střihačské nůžky. Pokud jste ale na konverzační drama o morálce a reáliích východoevropského nepotismu patřičně připraveni, zklamáni určitě nebudete.