Ve filmografii Toma DiCilla se skví dva produkty, které mám tuze rád – Život v sedmém nebi a Život v oblouznění. Oba obdivuji pro DiCillovu schopnost vyprávět poutavě o maličkostech všedních dní a dělat z nich věci velké. Ať už je to Turturrův zodpovědný manžílek na věčné cestě domů či Steve Buscemi a jeho patálie se štábem a věčně hádavými herci, DiCillo vlévá hrdinům do krve obrovskou dávku adrenalinu, přestože je téměř vždycky nechává plácat se samotné na místech, kde se plácat nechtějí. Po dlouhém uvažování, co z této hvězdně dvojice nakonec zařadit do rubriky V.I.M., jsem nakonec sáhl po Životu v oblouznění: a) byl první b) je o filmech a filmařích, což je téma přece jen vděčnější než příběhová skládanka dvou povahově nesourodých hrdinů, kteří k sobě hledají cestu. I na Sedmé nebe se však možná jednou dostane – nerad bych ho stroze vyškrtl jen proto, že už tu teď jednoho DiCilla máme :).

Pojďme už ale tryskem k Oblouznění: Každý filmař nějak začínal a i DiCillo si pravděpodobně prošel otravnou rutinnou, kdy nemáte v kapse ani pětník, ale obrovskou chuť natáčet a když seženete peníze, máte najednou pocit, že vás nemůže nic zastavit. Nick Reve se nachází už asi dva kilometry za touhle hranicí – začal natáčet, opadlo z něj původní nadšení a naopak ho popadla panika z toho, jak moc se mu všechno nedaří. Pije kafe, bere aspirin, nic ho nebaví, ale věc je už rozjetá… Jak věrná ilustrace touhy splnit si sen o svém vlastním filmu a kontrastu z reality, která se k tomu váže. Jak výstižné uchopení věčného rozporu mezi představami a hotovým produktem plným kompromisů. A jak pěkně vymalovaná radost z toho, když se po třech hodinách útrap konečně něco zadaří. Steve Buscemi se téhle role zhostil s pozoruhodným nadšením a je přesně tím obličejem, který si podvědomě vybavíte při vyřčení sousloví „filmařský loser“. Snad proto fungují všechny jeho unavené i naštvané hlášky a zejména scéna, kde už si to jde pěkně postaru pěstmi vyříkat s hercem v hlavní roli…

Mohlo by se říci, že Život v oblouznění je skoro klasickou situační komedií „z jedné místnosti“, avšak DiCillo do ní otiskl tolik různých parodických a groteskních vlivů i odkazů na ostatní filmy, že by to bylo označení trapně zjednodušené. Jeho film je nevyčerpatelným gejzírem nápadů a bizarních situací, u nichž si říkáte, že teď už to snad pro ty chudáky horší být nemůže. Ale ano, může – zlaté pravidlo „co se může podělat, to se taky zaručeně podělá“ totiž nemá žádných hranic. A když už je úplně nejhůř, je třeba přivést na scénu senilní matku, aby dala situaci do pořádku… Pokud jste dosud neměli tu čest, určitě se po tomhle klenotu někde poohlédněte. Zábavněji natočenou vyseknutou poklonu nezávislým filmařům a i všem kolem filmu obecně najdete jen horko těžko.