Jak by řekli v Americe: Wow… just… wow. Snímek Smother, ověnčený pestrými hollywoodskými jmény, přichází zcela nečekaně, aby snížil naše IQ o několik řádů a nechal nám tu ležet vizitku s naším oblíbeným nápisem „životu nebezpečno“. Diane Keaton, definitivně zabedněná ve škatulce „zachovalé, ale naprosto šílené matky někde mezi padesáti a sedmdesáti“, se pitvoří v další sadě kreací, kde různé předměty padají na různé lidi, kterým se mimoto stává spousta trapasů (a pak na ně spadne ještě další předmět). Zatímco vždycky jsem měl pocit, že se podobné filmy stáčí do nějaké filozofické roviny, kde rodina i přes všechny strasti zjistí, že je vlastně hrozně ráda pospolu, Smother nabízí pouze tsunami gagů a legračních pádů, kde se příběh vměstnává jen do zcela minoritního prostoru. Frekvence, s jakou se tu ječí, nadává, poskakuje, mlátí, padá (ano, používám tohle slovo už počtvrté, ale nemůžu jinak… fakt tu pořád něco padá!) je naprosto neuvěřitelná a v podobném žánrovém ranku zcela jistě překonává všechny myslitelné rekordy. Zpočátku to hraničí s fyzickou bolestí, pak si na to zvyknete – což samozřejmě nemění nic na tom, že to není příliš zábavné (až na vozíčkářku srazící všechny kuželky, to je totální guilty pleasure moment). Přidejte nějakou rozvernou kytarovku, spoustu obligátních střihů, které na ploše vteřin musí dotvořit pointu a herecké výkony, které svým představitelům dovolují využívat zhruba desetinu svých uměleckých kapacit. Hlavní je totiž dobře padat. No ne?
