Žil byl jeden ošlehaný kovboj, kterému umřel syn a on proto zanevřel na svět. Po světě chodí tisíce bídných padouchů, tak proč to musel schytat právě on? Místo toho, aby se s tím naučil žít, i po dlouhých letech, kdy jeho snacha zaklepe na vrátka jeho ranče, je stále naštvaný na všechny kolem, neochotný smířit se s vlastní nemohoucností nazývat věci pravými jmény a neschopností odpouštět. Jak už to však u Lasse Halströma bývá, takový hrdina je přímo předurčen k tomu, aby ho laskavá přítomnost laskavé rodiny přivedla na správnou cestu. A i když je to samozřejmě prvoplánový kalkul a jasný tah na branku, opět tomu švédský režisér dodává příjemně hladivé kontury na pozadí malebné horské krajiny a luk zalitých kýčovitým slunečním svitem.

Mohli bychom na tomto místě v klidu skončit, protože to, jak se tenhle příběh bude dále vyvíjet dokáže s klidem odhadnout i děcko s dvěma třídami základky. Hallström opět vypráví, jak důležitou roli hraje v životě rodina, jak by člověk neměl přehlížet, když se mu někdo snaží podat pomocnou ruku a jak skvělé je být po letech zase pohromadě. Nic víc za tím nemá cenu hledat, protože tam ani nic jiného není. Jistě, aby se neřeklo, uvidíte i cvičeného medvěda, který si potrpí na westernové pohledy z očí do očí, žárlivého přítele, který se nechce smířit s tím, že mu jeho družka utekla za nějakým páprdou na venkov a spoustu dalších příběhových jednohubek, které nenápadně a nijak nepříjemně ředí už tak celkem stravitelnou stopáž. Ale jsou to skutečně jen taková malá pozlátka, které mají dochutit komorní maloměstskou atmosféru a nijak se přitom nebabrat v hlavní rodinné vyprávěcí linii.

Ač mě tahle historka narozdíl od mého okolí nijak výrazně nedojímala, necítil jsem se nijak vydírán, jak jsem v tomhle rodinném subžánru (s malou holčičkou a napravením hlavního hrdiny) většinou zvyklý. Hallström netlačí na pilu a nechá svůj film snad prvně logicky vyústit bez zbytečných úmrtí, tragédií či podobných scenáristických berliček. Rodina je semknuta, sluníčko stále svítí. A je to parádně natočené, tak co byste měli chtít víc, no ne?

Důležitý, prvkem a jedním z neměnných ukazatelů Hallströmových dramat je vymazlená herecká sestava. Ani tady tomu v zásadě není jinak a i když bychom např. mohli polemizovat o důležitosti výkonu Morgana Freemana, jehož roli by mohl s klidem vzít někdo „menší“, na druhou stranu je jedním ze dvou herců na světě (druhým je Christopher Walken), kteří byli zrozeni pro role zkušených mentorů a nemají tedy nejmenší šanci někoho v téhle poloze urazit. Freeman zkrátka hraje svého klaďase číslo 12, občas nahodí nadžánrový výraz bolesti, v závěru projde jakýmsi vývojem a konečná. Výrazovým rozsahem mi mnohem zajímavější připadal Robert Redford, který, ač opět nemilosrdně zasazen do škatulky nedbale zarostlých sympaťáků, nakračuje ke konci k pro něj nezvykle nestandardní rovině, kterou bych moc rád viděl zúročenou v některém z jeho příštích filmů. Nemohu a nechci se o tom kvůli možným spoilerům více rozepisovat, tak jen do budoucna napovím jednoslovnou indicií „brokovnice“.

O kolik Redford spolu s Freemanem jako dvojka ladí a troufnu si dokonce říci, že Freeman od dob Eastwooda neměl lepšího parťáka, o to více je upozaděná (ne, prosím, od traileru na Date Movie tu nechci žádné asociace s pozadím ;) už sama o sobě nevýrazná Jennifer Lopez, kterou přehrává i její vlastní filmová dcera v podání patnáctileté dívky. Je krásné pozorovat, jak všichni (po)slušně hrají a kontrastně s tím Jennifer postává v konstantní póze „ruce v bok“ a snaží se prodat svůj klasický a jediný filmový look ublíženého psa. Mezi ní a Redfordem je však stejná propast, jako mezi Hádkem a Foretem v Expertech.

Žít po svém je takový ten malý film, který vás při nejlepší vůli nemůže urazit, ale na druhou stranu ve vás nic většího nezanechá. Mám ve zvyku se téhle ohrané frázi v psané formě bránit, ale tentokrát sem sedne naprosto přesně. Psát něco navíc je zbytečné - Hallström nijak výrazně nepřekvapil a stvořil očekávatelně koukatelný standard, na který je nejlepší zajít ve dvou a zapíchnout to večeří s melancholickým pokoukáváním po hvězdné klenbě.