Soudě podle posledních několika stránek rubriky Trailery, letošní nadílka česko-slovenských titulů v kinech je přímo nevídaná. I další z propagačních ukázek se snaží vetřít do vaší přízně a přesvědčit vás, že neustále omílaná písnička kolem tuzemského neumětelství se konečně dobere svého konce. Tedy kéž by se dobrala. Ženy mého muže tím zlomem zatím totiž bohužel nebudou. Film žilinského rodáka, Ivana Vojnára, se na ploše několika desítek vteřin nenamáhá prodat sofistikovaněji než prostřednictvím typického leporela „záběr sem a záběr tam a něco z toho bude“ a chybí mu pevnější souznělé vazby. Z prvních obrazů se sice ještě zdá, že nastíněná premisa zasadí pevný chronologický (nebo prostě jakýkoliv logický) základ pro zbytek ukázky, pak se to ale tradičně ošklivě pokazí. Otázka je, z jakého důvodu se tak děje a podvědomá odpověď se přímo nabízí: protože je Vojnárův film stejným neuchopitelným gulášem, ze kterého nic zajímavějšího sestříhat nejde. Nebo je to taky úplně jinak, ale kdo by po tom pořád pátral. A tak tu zbývá alespoň slušná podkresová hudba, úsměv Táni Pauhofové a jakás-takás atmosféra nočního města, která je vytrvale rozmělňována několika neuchopitelnými dialogy.
