Když bychom hledali největší režisérskou hvězdu v oblasti animovaných filmů, asi bychom skončili u jména Brad Bird. Tenhle chlapík se nebojí dělat filmy jinak. V Úžasňákových ukázal, že kreslený film může nabídnout nejen veselá zvířátka a poučné příběhy, ale i hodně dobré akční a napínavé sekvence. Jeho chystaný Ratatuille také nevypadá jako úplně normální animák, ale tím nejvíce jiným filmem, pod který se Bird podepsal, byl nejspíš ještě 2D Železný obr. Bird se totiž rozhodl natočit svůj celovečerní debut tak, že snad ani nemohl být odlišnější od toho, co se považuje za normální. Už jen doba, ve které se Železný obr odehrává. Není tu sympatické městečko s bodrými obyvateli. Jsou tu poměrně temná padesátá léta, ve kterých byla válka za rohem a lidé se báli všeho cizího. Atmosféra Železného obra je o poznání depresivnější a dospělejší, než jsme zvyklí z ostatních animáků. Hrdinové jsou lidštější a skutečnější a celý film působí mnohem seriozněji než většina kreslené produkce. Neznamená to však, že by byl nezábavný. Tenhle kovový E.T. má totiž všechno, co by měl správný rodinný animák mít. Je tu napětí, je tu laskavý humor, samozřejmě i závěrečné poučeni a sem tam i nějaká ta veselá postavička. Přesto má člověk pocit, že nesleduje klasický animovaný film, jehož účelem bylo vytáhnout do kina celou rodinu. Tohle je podstatně chytřejší zábava. Železný obr měl však v době svého vzniku velkou smůlu. 2D už bylo na ústupu a co neobsahovalo třetí rozměr, to bylo považováno za staré a nemoderní. Přesto je technická kvalita filmu na špičkové úrovni a celá vizuální stylizace je mnohem sympatičtější než například u zeleného Shreka a podobných filmů. Přesto však Železný obr zaujme mnohem víc tím, o čem je a především tím, jaký je. Je to chytrý animovaný film, který se vydal svojí cestou. A i když na první pohled může za konkurencí zaostávat, svou osobitostí a seriózností většinu ostatních animovaných filmů daleko převyšuje.