Říkejte si co chcete o vyfénovaných účesech, cihle s mobilním signálem nebo obřích počítačích. Stoneův Wall Street je nadčasový a potřeboval sequel, aby si toho konečně všimli i diváci, co ho absolvovali v polospánku během letu z Prahy do Hurgady. Vytrénovaným filmovým fanouškům samozřejmě neříkám nic nového a fakt, že tenhle film zatím nebyl v téhle rubrice, lze svést jedině na to, že fronta je příliš dlouhá. Gordon Gekko se ale dočkal a jeho akcie teď poskočí zas o něco víc.

Oliver Stone chtěl přitom původně točit filmy o slavných skandálech v televizních kvízových soutěžích - téma, které mu pak v roce 1994 vyfouknul Robert Redford. Podvádění na Wall Street bylo ale mnohem atraktivnější a bez ohledu na to, jak film dokonale rámuje dravý kapitalismus osmdesátých let, jeho poselství skvěle rezonuje dodnes. Protože lakota furt vede žebříčky motivace, jen si to mnozí nechtějí přiznat (alespoň ne veřejně).

Stoneův portrét překotných osmdesátých let se krásně odráží i na vizuálu. Neposedná kamera, kulometné dialogy co do kadence i obsahu slov a myšlenek těžkých jako olovo, hodní herci hrající zlé postavy... je to tu všechno pohromadě, aniž by Stone svůj varovný prst zvedal příliš vysoko. Hodní kluci nakonec vyhrají, ale z těch zlých tu nikdo nedělá přehnané mučedníky a neordinuje jim zdlouhavou morální lekci, protože tehdy platilo, že bez zmíněné dobré lakoty by americká rodina neměla jeden bazén, dvě auta a tři patra rodinného bydlení.

Dvojka už se musela rýpat v době po finanční krizi a nemohla si dovolit žralokovité klima báječných mladých mužů, co mají věčně na jednom uchu telefon a na druhém prsatou blondýnu, co chce osedlat jejich červený kabriolet. Tihle borci tu byli, jsou a vždycky budou. Hollywood už je ale nikdy nebude tak obnaženě glorifikovat jako se to povedlo právě ve Wall Street. Stone umírněným přístupem film neproměnil v za uši tahající moralitku a povedlo se mu stvořit svědectví o době, které stárne mnohem pomaleji, než slavná Gekkova pětikilová Motorola DynaTAC 8000x.