Je mi upřímně řečeno záhadou, proč divácká většina mentorující nad filmy M. Nighta Shyamalana preferuje spíše stylisticky jednodušší Šestý smysl, příliš vykonstruovaná Znamení anebo rozporuplnou Vesnici. Vyvolený si relativně chladné přijetí téhle skupiny (mnou uměle vytyčené v publiku) naštěstí může jednou provždy kompenzovat bezmeznou adorací úžeji vymezené sekce, která se – alespoň mám ten pocit – rekrutuje hlavně z cinefilů, nejmladší generace filmových publicistů a comicsoých fanoušků. Čím je Vyvolený tolik fascinuje?

Pochopitelně zejména důmyslným převodem comicsové mytologie do realistické thrillerové kostry o hledání vlastní identity. Jako by se, v kontextu České republiky, přenášely zákonitosti pohádek do smrtelně seriózního hávu, kde by se z babských povídaček a říkanek na dobrou noc stávaly umělecky ambiciózní podklady, které lze transformovat ve vypiplaný psychologický film. M. Night Shyamalan byl toho dne na tvůrčím vrcholu: Záliba v přearanžovaných záběrech se ještě nezměnila v posedlost a využití jednoduchých, leč účelných formálních prostředků pro konkrétní typ scény na rozdíl od následujících Znamení nepřerostlo ve stereotyp (viz jemně dávkovaná ruční kamera v nejvypjatějších momentech nebo pád Davida Dunna do bazénu, nasnímaný identicky jako pozdější likvidace vetřelce ve Znameních).

Shyamalanovo zlidštění comicsových dějin v mých očích nevykazuje chyby. Ani jednu jedinou. Podařilo se mu uchovat typickou atmosféričnost, skromné dávkování flashbacků precizně dokresluje obě zastoupené „části lidského spektra“ a závěrečný zvrat nepůsobí jako vychtěná pointa, jíž se přizpůsobuje všechno okolo (viz nastrčená věty o pálce a vodě ve Znameních), anebo naopak nositel veškeré atraktivity, která uvadá s každým dalším protočením DVDčka (známe ze Šestého smyslu). Superlativy bych nejraději zasypal i hudbu Jamese Newtona Howarda, která Shyamalanovi pomáhá udržet Vyvoleného mezi skutečnými lidskými bytostmi, zároveň do něj však pumpuje patřičnou heroičnost.

Proto můžeme bez jediného úsměvu procítit s titulním hrdinou okamžiky satisfakce, proto tak silně působí fenomenální desetiminutovka zobrazující na trase „údržbář – bazén – článek v novinách“ první akci. Vyvolený má při bezchybném obsazení a celé řadě interpretačních ploch, jejichž zkoumání sám Shyamalan podněcuje třebas i sklenicí džusu v Ženě ve vodě, jeden jediný nedostatek. Končí příliš brzy. Absolutně uspokojené, přesto stále hladové fanoušky tak nechává napospas snům o další velké trilogii...