Některé filmy předchází natolik skandální pověst, že když se nakonec objeví v kinech, má divák kvůli mediální krustě téměř sníženou schopnost soudu. Je ten film vůbec povedený, hodnotný a nebo přináší do „filmového výraziva“ nějaká dosud „neslyšená slova“? Jedním z nejlepších takto problematických filmů je přes třicet let starý Exorcista (Vymítač ďábla), který je na DVD k vidění i v režisérském sestřihu. Zápletka Exorcisty se zpětně zdá být skoro banální - a opravdu, na vymítání démona z malé Regan není nic, co by dnes co do ztvárnění nějak zaráželo. I když, pravda, natočit to stejně tak dobře podruhé, není nic jednoduchého. Renny Harlin by mohl dlouze vyprávět. I s odstupem tří desetiletí však nadále působí neurčitost řádění ďábelských sil, která poukazuje ke střetu bezstarostného světa, který se dá vysvětlit vědecky, a světa církve (samozřejmě ve Friedkinově vidění), jakožto posledního experta na záhadno. Je za posedlostí Regan „ten zlý“ či jen psyché vybuzená překotným dospíváním? Neodezněla by sama? Bylo opravdu nutné povolat exorcisty? Kde je hranice vědy? Je nějaká?

Dnešní divák je již poměrně otrlý a v televizi ani na plátně už jej mnoho nerozhází. Porce smrti se stala pravidelnou položkou večerního zpravodajství (u níž Borhyová na důkaz zármutku zkrabatí čelo a začne mluvit o oktávu hlouběji) a následného programu, že si dnešní divák možná bude klást otázku, čím Exorcista kdysi tak šokoval. Tenkrát to prostě bylo skoro poprvé. Co k tomu dodat. Ale strach a klubko otázek zůstává: nakolik se známe? Nakolik je člověk „zmapován“, že už k němu není možno nic dodat? Nakolik je v hrsti vědeckých teorií? Není zde něco, co našemu popisu bude neustále unikat? A na ty je dnešní člověk schopen odpovědět stejně tak málo, stejně jako před třiceti lety. Zůstává-li dodnes přece jen nějaký šok, pak spočívá v tom, že nám tyto zásadní otázky položil film, který by vědátoři píšící o vysokém umění označili za pokleslý žánr. Ať tak či onak, je to V.I.M. jako vyšitý...