Podíváte-li se kinematografické portfolio scenáristicko-herecko-režijní dvojice Svěrák-Smoljak, uvidíte sadu klenotů, pro nichž bude slunce v duši tuzemského diváka svítit navěky. Přesto vybrat z jejich filmografie jeden jediný titul není narozdíl od Jiřího Menzela či Oldřicha Lipského (taky se na ně ve VIM ještě dostane, nebojte ;) příliš těžká úloha – zvláště minula-li vás náhodou, tak jako mě, mánie kolem Járy Cimrmana (už vidím na obzoru ten soubor blesků směřujících na mou hlavu ;).

Půvab Vrchního ční ve výstižné ilustraci typického čecháčkovství – ať jde o prototyp lenocha, který našel díru v systému a snaží se z ní vyrobit tunel k lepšímu životu (Josef Abrhám) či jeho naprosto nevinně vychloubačného souseda, který si koupil nové auto a přes soustavu jeho audiovizuálních signálů to za zlidovělé („Stěrače stírají!“) verbální pomoci „náhodou“ sděluje světu (Zdeněk Svěrák), tvůrčí duo se nezapře v bezelstném hlásání světu, že oni vědí, jak to chodí. Vědí a to moc dobře – nejen ekonomicko-společenské archetypy lidí, ale i nekonečná sada typicky českých situací a průvodních dialogů jim dává za pravdu.

Právě to nás asi na Vrchním tolik baví – smát se sami sobě, jak se potkáváme na ulici a chceme dělat nebo děláme to samé, co vidíme na obrazovce. Jak přirozené palivo pro Smoljakův smíchostroj – kam se hrabou dnešní Ondříčkové či Hřebejkové, jejichž humorné reflexe mezi sebou spíše než v hladině přirozenosti soupeří ve výši vyumělkovanosti, přičemž nejde ani tak o herce; Ti se správně napsanou rolí dokáží divy (porovnejte Abraháma ve Vrchním a Krásce). Ve Vrchním „to“ zkrátka je – humor funguje, hlášek na každém rohu deset, hercům to šlape (první velké duševní souhra Abrháma se Šafránkovou, kteréžto filmové duo zlidovělo až do opravdového partnerského soužití) a nad tím vším dlí melancholicko-zlatokopecké hudební téma Jaroslava Uhlíře. Jak příhodná píseň pro hrdinu, který neuměl říci dost. Ale myslel to dobře!