Filmy typu Znovu 17, Velký nebo Přes noc třicítkou, v nichž se v jednom prostředí kříží postavy různých generací, lze natočit i bez toho, aby děj obsahoval nějaké zázračné metamorfózy nebo cestování v čase. Stačí mít fištron jako Halina Pawlovská a Milan Šteindler a vymyslet si Víťu Jakoubka, mameluckého sociologa s třicítkou na krku, který má zkoumat chování mladistvých. Během pozorováního přímého, zúčastněného, má zjistit, jak že na tom je mládež se zodpovědností.

A tak do jedné maturitní třídy přichází mimoň.k pohledání. Mimoň s tváří Milana Šteindlera. Což není tvář ledajaká, musíte se jí smát, už když poprvé nechápavě zamžourá na tabuli. Natož když se snaží zapadnout mezi teenagery, hláškovat po jejich vzoru a balit povolné spolužačky. Šteindler je ke kariéře výjimečného komika předurčen už svým vzezřením, umolousaný hábit normalizačního týpka, který se neoblíká ani jako santusák, ani jako boverák, ani jako depešák („Ty vypadáš... jako náš fotr“), mu padne mnohem líp než plášť vtipně-roztržitého chemika z novácké show Clever.

Jeho zamilovaný nýmand, naplno pohlcený do školního mikrosvěta připomíná českého Mr. Beana, protože každá jeho etuda s kouřením na záchodě a se zkoušením z matiky je neskonale zábavná. Tak jako může okamžitě rozesmát pohled na Atkinsona, který s nejapným výrazem nakupuje kartáček na zuby a pánvičku, může i šteindlerovské provinilé koulení očima okamžitě rozvibrovat bránici. Koncept, v němž dospělák uniká spárům školního řádu s odhodláním desetiletého vejlupka, by fungoval skoro za všech okolností, přítomnost Víti Jakoubka z něj ale dělá opravdu velmi důležitou součást české komediální sbírky.

Když se Šteindler krčí v restauraci, tak aby ho neviděla „paníčelka“ a nehrozilo, že ho „zejtra tasí“, je to jen jedna z mnoha nestárnoucích groteskních etud. Se svojí osvědčenou spolupracovnicí Halinou Pawlovskou jich Šteindler vymyslel mnohem víc a obohatil tak plnokrevnou dávkou katalog legendárních scének ze školních veseloher. Sekvence s „Oh Tanenbaum“ nebo s hláškami typu „Fuj, třináctka, tu nechci“ můžou bezproblémově konkurovat tomu nejlepšímu z Fričových komedií podle předloh Jaroslava Žáka, i svěrákovsko-smoljakovskému ostrovtipu z Marečku, podejte mi pero (s nímž Vrať se do hrobu částečně sdílí svůj ústřední nápad).

Škoda, že Šteindler jako režisér vypadl po Díky za každé nové rano z kvaltující kinematografie. A dvakrát škoda, že se nevrátil k chytře absurdnímu pohledu na útrapy nedospělých dospělých, ale upřednostnil postmoderní divočiny typu Perníková věž a O život. Ještě pár let tápání a diváci na něj začnou řvát: „Vrať se do hrobu!“