Jana Němce považuju za jednoho z největších českých filmařů. Sousto je jeden z nejlepších českých kraťasů, Démanty noci pomohly dát Československé nové vlně tvář a O slavnosti a hostech představuje jeden z jejích vrcholů. Není divu, že takový talent nedokázal a nechtěl zapadnout v normalizační šedi a na dvě dekády se filmařsky téměř odmlčel. Po revoluci však na bývalou slávu nedokázal navázat a v posledních letech na sebe upoutal hlavně teatrálním vrácením státního vyznamenání. A v podobném myšlenkovém duchu se nese i jeho poslední film.

Na pomezí dokumentu a autobiografického dramatu natočil Němec autorskou mystifikaci, v níž popisuje svůj život. Jako vypravěč tu vystupuje Karel Roden a v hraných pasážích se Němcovým alter egem stal Jiří Mádl. V jednotlivých epizodkách ze života se objeví třeba Martin Pechlát nebo Táňa Pauhofová, ale hlavní (a v podstatě jedinou) postavou je určitě Mádl. Ten díky vševysvětlujícímu komentáři nemá moc co hrát, ale rozhodně ničemu neškodí.

Problém je spíše v Němcovi, který zřejmě na stará kolena dost zahořkl a skrze svůj poslední film si tak trochu léčí mindráky. Sledujeme proto dramatizaci toho, jak jeho genialitu pošlapal tu socialistický režim, tam ignoranští kapitalističtí zbohatlíci (včetně velmi aktuálního Donalda Trumpa). Nejvíc si jeho eskapády užijí fanoušci filmu, jelikož Němcovy postřehy třeba ze zákulisí Cannes v roce 1968 jsou více než zajímavé. Následuje ohlédnutí za srpnovou okupací a slavnými dokumentárními záběry, jež tenkrát pořídil. No a pak přijde emigrace, protloukání se za oceánem a tichý návrat domů, zakončený tak, jak si Němec ve svých divokých snech asi představoval.

Jako kdyby Němec svůj brzký skon už předvídal, natočil něco víc než jen řadový film. Vlk z královských Vinohrad je jeho epitafem a ukazuje nám, jak chce být režisér pamatován – jako obrovský talent, který nehodlal dělat kompromisy, ale zároveň i jako samožer, jenž se rád stavěl do pozice utiskované oběti. Tenhle „dokument“ nebere na diváka ohledy, tematicky i formálně přeskakuje, jak se autorovi zlíbí, a působí jako neuhlazený proud myšlenek. Pro mě ale tentokrát Němcovo ego převážilo sílu jeho myšlenek, proto jeho Vlka moc nežeru.