Až na splacení dluhů za všechna způsobená příkoří - jménem World Trade Center - platilo odjakživa, že Oliver Stone a kontroverze, to jde ruku v ruce. Vraťme se nyní do roku 1999, kdy po dvou válečných a dvou „prezidentských“ filmech kopal Stone do další pýchy a hrdosti amerického národa, totiž amerického fotbalu.

Vítězové a poražení jsou neskonale komplexním náhledem do zákulisí a mají v sobě úplně všechno, co by v sobě měl sportovní film mít: příběh o trenérovi před důchodem, který si chce ještě naposled vyhrát sezónu (a bude mít velký proslov!), příběh o rychlém vzestupu a rychlém pádu nově objevené hvězdičky, báchorka o veteránovi, který to ještě nevzdává, náhled do sponzorských machinací velkého podniku, kde je vedení nuceno vyhazovat špatné hráče, a v neposlední řadě perfektně natočené zápasy, kde je cítit každý náraz, zlomená kost i otřes mozku. Oliver Stone tohle všechno naprosto konzistentně a uspokojivě narval do stopáže dvě hodiny třicet (což je opravdu málo na tak velké téma) a k tomu přihodil několik velkých a nezanedbatelných bonusů:

Jamie Foxx se v jedné ze svých životní rolí natřásá s takovou jistotou, že by to nikdo nezvládl líp. Stejně tak role kouče, psaná na tělo přímo Al Pacinovi, není jen obvyklou „pacinovsko-mentorskou“ sázkou na jistotu, ale hluboká životná etuda do srdce ztrhaného trenéra, který už možná nemá co nabídnout, ale pořád se snaží. A Cameron Diaz je vážně cool, což je téměř neuvěřitelný kontrast k její přiblblé poloze ze současnosti, kterou variuje téměř v každém filmu. A kromě toho… jsou tu ty sportovní scény. Cival by asi nesouhlasil, protože má na zdi plakát Petera Berga, který nabízí v podstatě totéž ve Světlech páteční noci (akorat hraje víc na teen efekt), ale Stone v mých očích nabídl nejdynamičtější a nejadrenalinovější fotbalová utkání, která kdy spatřila světlo světa. Brutální sestřihy i zpomalené momenty neuvěřitelně vtahují do hry zvlášť v případě Dennise Quaida, který ke konci nastoupí s handicapem a rozhodne se pro svého trenéra potit krev.

Stoneův cit pro udržení přehlednosti i tempa v tak komplikované vyprávěcí struktuře je obdivuhodný. Nikdo není hlavním hrdinou, nikdo není přístupným sympaťákem, se kterým byste zašli na pivo. Je tu jen horda zkažených lidí, kterým utíkají peníze a tak jsou naštvaní. A pokud je zrovna vydělávají, jsou naštvaní, že bych jich mohlo být víc. Mají velká ega a nikoho k sobě nepustí. Je to banda antihrdinů v téměř dokumentárním balení, kteří vám nemohou přirůst k srdci a přesto vás zatraceně zajímá, kam povedou jejich příští kroky. Jde o to jak i proč (a je to ohromně napínavé!), přestože na konci nečeká žádné typicky divácké uspokojení z toho, že to někdo z nich někam dotáhl.

Vítězové a poražení vyprávějí ohledně fotbalu skoro o všem a to „všechno“ je moc dobré a hlavně to spolu parádně ladí. A když si odmyslíte tu urputnou snahu za vším najít něco prohnilého, zbývá tu jeden z nejlepších sportovních filmů pro devadesátá léta, kterému můžete nebo nemusíte věřit. Ale bavit vás bude téměř určitě bez ohledu na to, jestli se o sport zajímáte či ne.