Díky úrodě z posledních let už se nám filmy o víně začínají etablovat jako specifický subžánr. I když si všechny udržely jakous takous úroveň, není zformování téhle škatulky úplně dobrou zprávou. Co působilo v Dobrém ročníku nebo v Bokovce svěže nebo poeticky, se totiž v dalších filmech mění v docela nudné oslavné schéma, vyprazdňující se víc a víc film od filmu.

V ódách na zářivý mok už se objevuje příliš mnoho fanfár. Stačí si zajít na Víno roku, nenápadný projekt, který s mnohaměsíčním zpožděním míří do českých kin (snad proto, že se Dobrý ročník a Bokovka těší takové oblibě, zatímco Bobule byly kasovním trhákem), a pochopíte, o čem mluvím. Vinaři v něm jsou tak trochu lepší lidi. Každý den mají provoněný révou, neustále je hladí sluneční paprsky a navíc ví, o čem je život. O pohodě, o lásce, o cudném sexu a hltu dobrého vína. Jejich existence nejsou tak povrchní jako životy měšťáků, je v nich víc citu a moudrosti (a pánové vám to dají rádi najevo v plakátových moudrech, pateticky odříkávaných nad sklenkou Chardonnay). Vsadil bych se, že i bobek vinaře smrdí míň.

Líčení požitků spojených s vínem přerůstá v jedno velké navoněné klišé. I poselství Vína roku je podobné. Jde za ním ovšem výrazně vratším krokem. Jasně že i konkurence řetězila samá klišé, ale Dobrý ročník, Bokovka i Bobule měly alespoň ujasněno, o čem chtějí vyprávět, a podaly to v jasně napsaném scénáři. Víno roku je naproti tomu rozplizlost sama.

Přestože celý film směřuje k jedné jediné události, k legendární soutěži v degustaci vína, na které v sedmdesátých letech nečekaně zaujaly flašky z Kalifornie. A to se přitom soutěžilo v pyšné Francii, v době, kdy si žabožrouti byli jistí, že nikdo nedokáže konkurovat jejich vínům. Tím spíš ne američtí burani.

Víno roku tak podstrkuje další „sportovní“ báchorku o tom, jak outsideři bodovali v soutěži, na kterou by je málokdo vůbec vpustil. Takové Kokosy na sněhu z vinic. Jenže to je v podstatě jen materiál na začátek a na konec, tedy na pasáže jednoznačně napojené na pořádajícího britského znalce, v sucharském zhmotnění Alana Rickamana. Prostřední hodinu, hodinu a půl, se ale tahle postava jen motá po Kalifornii a zjišťuje, že americká vína nejsou vyložený shit. Přijde, napije se, pak ze sebe vyloudí výraz naprostého údivu, jaká že laskomina se to tady urodila. Asi tak desetkrát si ji zahraje Alan Rickman, několikrát se pak přidají i jeho herečtí souputníci – pasáž, kdy po loku ze sklenice následuje překvapený, leč blažený výraz (jak kdyby se zjevil Ewok a objednal si jednu láhev) se opakuje tak často, že to může způsobit menší alergickou reakci na cokoliv vinného.

Ostatní postavy filmu, hodní a milí Američané pečující o vinice, se mezitím plácají na farmách a řeší svoje patálie. V uvolněném stylu, tak jak se na oddychovku sluší a patří. Jenže bez výrazné jednotící linky, která by měla tah. Problémem Vína roku je to, že se občas tváří jako komedie bez fórů, a jindy hraje na melancholicky dramatickou strunu, v níž se dlouze řeší velmi vážné věci (a Bill Pullman v nich přehrává). Film proto není ve výsledku moc vtipný a nehrozí mu ani svěží jiskřivost Dobrého ročníku, protože se postavy dokola motají v předvídatelné povídačce o tom, jak těžký je život poctivého vinaře… a jak mu příroda za jeho námahu nakonec vyplatí sladkou odměnu.

Přiznám se, že postavám z téhle natahované báchorky jsem kolikrát moc nerozuměl, nejmíň pak roztažnožce Sam (hraje ji lepá Rachael Taylor z Transformerů), kterou lze nejlíp pochopit, když zrovna v přiléhavém oblečku umývá zemědělské stroje. Podivně se vyvíjí i vztah mezi dvěma kamarády z vinic (Chris Pine a Freddy Rodriguez v rolích, ve kterých byste je nečekali), ale tady se naštěstí projevuje dobrý výběr herců. I rozmazané figurky totiž dovedou sbírat sympatie přes charisma svých představitelů – platí to hlavně o vlasatém Pineovi, jenž ukazuje, že do Star Treku nebyl vybrán úplně naslepo. Má to tam, chlapec šikovnej.

Tuplem proto škoda, že Víno roku není zdaleka tak vyšperkované jako nový výlet posádky Enterprise. Spokojí se s prachsprostě průměrnou hrou na jistý výsledek. Můžete si u ní sice opravdu odfrknout, koneckonců o to šlo, ale bez nároku na nějaké obohacení. I na kdovíjak třeskutou zábavu.