V dnešní lekci filmové kuchařky se budeme věnovat přípravě parodie. Tento žánr bývá na filmovém menu často přehlížen, protože si o něm divák zvykl myslet (za léta výkalového humoru a podivné pachuti na jazyku) jen to nejhorší. Všeobecně by se dalo říct, že od dob Žhavých výstřelů, Připoutejte se, prosím a podobných parodických vrcholů můžeme mluvit o úpadku. I přes s objev nových ingrediencí a hlavně nové kuchařské generace. Dnešní tvůrčí žánrová špička, která je mimochodem značně otupělá, bohužel nemá pro tuto specifickou položku filmového jídelníčku cit, pročež si většina zákazníků rychle rozmyslí další chody. O to těžší se příprava tohoto pokrmu postupem času stává. Filmový labužník ví až moc dobře, co od něho očekávat a stále více se k tomuto stavu blíží i obyčejný konzument, jehož chuťové buňky hopsají nadšením i u posledních dílů TeleTele.

Dnešní pokrm se bohužel od svých novodobých předchůdců moc neliší. Budeme stavět na stejném vypravěčském schématu, opravdu vtipné scénky obalíme strouhankou těch nechutně trapných, čímž se zbavíme poslední možnosti prosadit normální humor a všechno to zalijeme slizkou omáčkou špatných herců. Okořenit, opepřit, trocha soli a je hotovo. Vidličky a nože ale ještě chvilinku nechte ležet na prostřeném stole - každý dobrý kuchař ví, že i příprava tak jednoduchého pokrmu jako Velkej Biják, si vyžaduje plnou koncentraci.

Tak především, jako první si musíme uvědomit, co vlastně od své pochoutky chceme. Můžeme zapomenout, že bychom ji nabízeli babičce, rodičům, nebo komukoliv staršímu dvaceti let. Nejen že by to způsobilo střevní potíže (které ostatně potkají asi každého v plénu), ale některé jó ostré přísady by mohly navodit i mozkovou mrtvici. A to přece nikdo z nás nechce, ne? Každopádně, pokud jste si jistí cílovou skupinou, máte vybraného konzumenta a cítíte se do vaření, teď teprve přichází skutečná zábava.

Záleží samozřejmě na každého vkusu, já jsem si ale pro dnešek připravil tu nejjednodušší variantu přípravy. Je na ní krásně vidět, s jakými problémy se kuchaři po celém světě musejí potýkat. Absence dobrých nápadů, lpění na dětinském humoru bez špetky inteligence, návrat k té nejnižší formě jednorázových gagů, které postrádají jakoukoliv návaznost a neustále ruší kontinuitu „děje“, a vůbec neschopnost začlenit do nějaké dějové linie odkazy tak, aby si divák nemusel připadat jak znásilněné kuře. To a spousty jiných je důvod, proč o tuhle (dříve) delikatesu nikdo nemá zájem. Tvůrčí impotence jí totiž na čelo otiskla červené upozornění „jsem fuj, vyhněte se mi obloukem“, které s sebou provizorně nese už trailer a které se bohužel ve výsledku stane skutečností. Žánr parodie zaběhl do rovnoměrně nalajnovaného stereotypu, který konstantně těží ze zlidovělých okamžiků vytržených z kontextu filmů. To je ještě normální, ale se snížením diváckých nároků se snížila i kvalita prezentace celku. Ve výsledku máte na talíři rozházené různé potraviny, které dohromady chutnají jak pár dní starý kompost, s nímž si vás příbor neví rady.

K přípravě samotné: ujistěte se, že máte dostatečně silné téma, na které budete později lepit „vtipy“. Může to být Válka světů, Vřískot, v našem případě jsou to Letopisy Narnie, tedy příběh sourozenců, kteří jednoho dne najdou v cizí skříni pohádkovou zemi. Pokud ho dobře naklepete (tzn. vyškrtáte všechno, na co se nedá nalepit vtip) a má zdravou barvu (rozumějte diváci si příběh ještě pamatují, tudíž hlubokomyslný žert pochopí), horizontálně ho rozřízněte. Do vzniklé kapsy budeme později přidávat krémovou náplň špatného humoru. Ta je na přípravu velmi jednoduchá – projeďte si plán premiér z minulého roku, vytáhněte z něho všechny filmy s tržbou nad sto milionů a průběžně je zhlédněte. Separujte scény, které jsou snadno zapamatovatelné, vymyslete co nejdebilnější vtip, udělejte ho ještě horší (zprvu to bude těžké, ale po chvilce v tom budete mít praxi) a spolu s ostatními ho naházejte na jednu hromadu ke připraveným scénám. Rozmixovat, přežvýkat, rozšlapat, to záleží na osobním přístupu. Náhodného pospojování vtipů a scén se nebojte, ono z toho něco vyleze. Když je hotovo, hurá s tím do kapsy. Omáčka je o improvizaci, stačí dodržet pravidlo jeden špatný herec na centilitr. Pak do ní třeba naplivejte, beztak to každý dělá. Podáváme okoralé, studené jak psí čumák a bez přílohy.

Kdo by to žral? Základní kámen úrazu jsem, myslím, naznačil dost jasně: Velkej Biják není film, je to hromada nesmyslů, které do sebe bezduše narážejí a nemají spolu nic společného. Celistvost je tatam, totální anarchie scén dokáže zruinovat i ty nejlepší žerty (na prstech jedné ruky bych je spočítal) a kdybych mohl být sprostý, s klidem bych ho označil za „Vy víte Co“. O to víc zklame, když člověk na několika příkladech vidí, jak skvěle by mohl Velkej Biják fungovat – ať už je to odkaz na (Haroldův a Kumarův) White Castle, který se objeví jak blesk z čistého nebe (ta dokonalost mě smíchy rozbrečela), skvělý vtip s Melem Gibsonem (na který si budete muset počkat až do půlky titulků), nebo třeba šoufkování si z blogerů kolem Snakes on a Plane. Pár světlých okamžiků ale během vteřiny zacloní nevkusný humor (double S.M.Jacksona začne po chvíli být trapný, Mela hlavní postava z ničeho nic kope do varlat /nepoužil jsem slovo koule, spokojení?/, White Castle zazdí fekální vtip atd.) a divák bude jen o to víc otrávený.

Velkej biják je bohužel jen další pokus, marná snaha, která přesně zapadá mezi sobě rovné (Scary Movie, Date Movie atd.). Svým šarmem by Epic Movie neoslnilo ani filmového retarda. Má sice potenciál semtam rozesmát, stejně tak dobře ale umí prvotřídně naštvat. Jednu velkou hvězdu nedostává za bůhvíjakou působivost, ale právě za těch pár okamžiků, kvůli kterým snad i stojí za pokus ho shlédnout. A za bitku s Aslanem (nebo jak se, sakra, jmenoval).