Zbožňuju chvíle, kdy se mi po pár tónech z ústředního hudebního motivu vyrýsují v hlavě oblíbené postavy a nezapomenutelný filmový svět, který jim dovolil poprvé se nadechnout. Tak jako mě „dojímají“ melodie z Tenkrát v Americe, Posledního mohykána a Barryho Lyndona, vibrují ve mě i takty Jona Briona z Věčného svitu. Výtečný soundtrack ovšem sám o sobě neobstojí – a ani nemusí. Věčný svit totiž oslňuje nejen prvotním nápadem, ale i jeho rozklenutím do ryzí romantické parády.

Věčný svit neposkvrněné mysli přišel ve vrcholné kreativní hodině scenáristy Charlieho Kaufmana a hravého francouzského klipaře Michela Gondryho. Kaufman ze sebe sypal jednu originální látku za druhou (Adaptace, V kůži Johna Malkoviche), Gondry jeho neotřele romantickému scénáři vtiskl nejen výtvarnou jedinečnost, ale i vyprávěcí suverenitu.

Věčný svit by mohl výtečně fungovat, i kdyby ustrnul jen v prvním plánu a líčil pouze příběh muže, který si nechává vymazávat paměť, ale ve změti svých zamilovaných vzpomínek si to rozmyslí a začne se bránit. Téma je to totiž nadčasové, univerzálně srozumitelně, a každý, kdo nějaký ten poctivý rozchod zažil, tak ví, že i věčně bolavé. A tady je podáno s takovou nápaditostí a vizuální hravostí, jakou v áčkovém hollywoodském filmu sotva uvidíte.

Kaufmanův scénář ale baví v mnohem více vrstvách – jak cyklickým propojením ústřední lovestory mezi seznámení – radost – krizi – rozpad a další seznámení, tak i rozverným líčením vnitřního světa společnosti Lacuna, která vám vymaže hlavu i srdce způsobem, kdy po rozchodu nezůstanou dlouhé měsíce bolesti, ale jen krátká kocovina. Umaštěně přízemní design firmy i jejích fachmanů umožňuje, aby za dvacet let od premiéry film vůbec nezestárl, ale aby v originálních kulisách vyprávěl o lásce a jejích podobách velmi komplexně a přitom existenciálně sytě – i s využitím prvků nové známosti, nebo klišé o mladé milence obstarožního šéfa apod.

Věčný svit výborně funguje jako óda na tvůrčí fantazii a že ji v tomhle formálně jiskrném filmu najdete extrémní porci. Báječně totiž baví na poli dílčích scén, které si Gondry užívá s přesností nejlepšího klipaře své generace – ty hudební či komediální minifilmy přitom zvládnou dojímat trefným vystižením nálad, popisem nástrah hřejivých citů, ale i pobavit realizační virtuozitou, kdy se rodí obrazy, jaké nejen z hlediska scénografie nemají moc konkurence.

Skvěle tu funguje nejen ústřední duo Jim Carrey – Kate Winslet, ale film se povedlo zalidnit i dalšími kouzelnými figurkami (Kirsten Dunst, Mark Ruffalo, Tom Wilkinson a Frodo), díky kterým je celý svět Gondryho klasiky živý a poutavý, i když zrovna opustí perspektivu ústřední milenecké dvojice. Věčný svit neposkvrněné mysli je díky tomu jednou z nejvyspělejších romantik posledních dvaceti let, zároveň mnohovrstevnatou ve výpovědi a vyprávění, ale i přímočaře funkční v rovině pocitových impresí.

Jde o vynalézavou, vrcholně originální a virtuózně zrealizovanou romanci, jaká si zaslouží v naší rubrice V.I.M. víc než jen deset podměrečných řádků, které jí byly věnovány v první den, kdy jsme "velmi důležité filmy" zakládali, a ještě jsme ani zdaleka neměli tušení o jejím rozsahu i významu. Pokud máte tedy pocit jistého déja vu, paměť vám funguje dobře a – bohudík/bohužel – ji nikdo nevymazal.