U hollywoodských velikánů typu Petera Sellerse se často vyskytuje tzv. syndrom krátkozrakosti. Znamená to zhruba to, že spousta diváků nikdy nedohlédne za stín jejich jedné jediné role, kterou se dotyčný proslaví tak absolutně, že jako by už nic jiného nenatočil (pro Sellerse to samozřejmě byl Růžový panter). A přitom je toho ještě tolik k vidění! Po krátkém připomenutí Sellerse ve Vraždě na večeři (jedno z předchozích V.I.M.) přichází do naší rubriky Večírek jako komické absolutno v té nejkrystaličtější formě.

Zásadní komika Večírku spočívá v tom, že Sellers se jako indický statista snaží zapadnout mezi hollywoodskou smetánku na večírku, kam omylem dostal pozvánku místo toho, aby si v Hollywoodu už nikdy neškrtnul. Neznamená to nic sofistikovanějšího, než to, že má obličej nabarvený tmavou barvou a dělá jeden průšvih za druhým klasicky neohrabaným způsobem člověka, který všechno myslí dobře, ale dělá to úplně špatně. Taková odlehčená verze inspektora Clouseau s tím, že Hrundi Bakshi má prostě jenom permanentní smůlu a není úplné hovado.

Režisér Blake Edwards, se kterým Sellers několik let předtím stvořil zmiňovaného ikonického Pantera, zjevně neměl příliš v lásce hollywoodské večírky s jejich načančanými způsoby, vznešenou mluvou a spoustou lidí, kteří přes svoje úspěchy nevidí na metr dopředu. Prostřednictvím Hrundiho to všem pěkně osolil. Pomineme-li úvodní scénu, která pro film není dále nijak zásadní, film začíná jako poklidná skoro-konverzačka  a končí jako živelná katastrofa prvního stupně, kde hlavně ti mocní a bohatí dostanou na frak. Ti nešikovní jsou považování za hodné a upřímné a zaslouží si i sladkou kýčovitou tečku při závěrečných titulcích.

Edwards má jasný plán – dělat ty nejbizarnější hovadiny, kterého ho v prostředí vily jednoho zbohatlíka napadnou - a většinu filmu se mu ho daří naplňovat. Geniálních scén je tu nespočet, těch nadprůměrných zhruba stejně. „Většinu filmu“ se mu ho daří naplňovat proto, že na každou takovou scénu připadá jedna vlažnější, kdy se film nevalí kupředu jako parní lokomotiva, ale pouze tak zvláštně přešlapuje na místě. I to je občas rozličným způsobem vtipné, když je však laťka od začátku tak ohromně vysoko, nelze se s tím už spokojit. Edwards naštěstí správně předvídá i to, že jeden nápad ze zmateným statistou by film zřejmě neutáhl a proto povolává do zbraně geniální vedlejší postavu ožralého číšníka, který našemu indickému příteli v jeho eskapádách zdatně sekunduje a leccos zachraňuje (vystřelené kuře na hlavu vážené herečky je přímo mistrovskou ukázkou humoru).

Večírek je nadprůměrný stimulátor nálady, který odolává zubu času a i dnes patří k absolutní komediální špičce. A i když se v samotném závěru zvrhává do bizarního cirkusu, nad kterým už ani režisér nemá pevnou ruku (spousta situací se zjevně děje naprosto živelně a nekontrolovatelně), ten námět je super a Sellers podává jeden z řady životních výkonů, kterým se Panterovi naprosto hladce vyrovnává.