Ke Včelce Máje nijak vyhraněný vztah nemám, to bych chtěl předestřít hned zkraje. Tahle hrdinka sice dekády před Wonder Woman ukazovala, že silná a neústupná žena může uspět i v drsném lučním světě, přesto jsem jí nikdy fascinován nebyl. A to navzdory její tuzemské popularitě, opřené o píseň s medovým (sic!) hlasem Karla Gotta. Její pokusy o dobytí stříbrného plátna navíc kdovíjak úžasně nedopadaly, a tak nebyl důvod čekat, že by to s dalším pokusem (opět v německo-australské koprodukci) mělo být jinak. Zvlášť když je tvůrčí tým podobný tomu, který už před čtyřmi lety nenadchl.

Frajerka Mája se hned v počátečním závodu na vážkách ukazuje jako nebojácná hrdinka, kterou Maková louka potřebuje. Vilík se stále bojí, odevšad padá a nejradši by se jen cpal pylem. Navíc úroda medu byla tohle léto obzvláště mizerná, a když se objeví zpráva, že chce zlá císařovna našemu roji polovinu medu sebrat, problémy jsou na světě. Mája s Vilíkem se shodou klasicky nepravděpodobných okolností dostanou k účasti na Medových hrách, jakési hmyzí variaci na olympiádu. Nemesis se stává nafrněná včelka z hlavního města, do které se navíc Vilík zamiluje. Ajajaj, jak jen tohle dopadne?!

Velmi uměřená stopáž 85 minut dává na srozuměnou, že se jedná o dílo pro nejmenší. Ostatně stejně jako velmi nenáročný vizuál, který svou jednoduchostí může působit až odflákle, je však zcela funkční. Mnohem více zaujme skladba Májina olympijského týmu, do něhož jsou vybráni ti největší zoufalci. Z letmé psychologické diagnostiky mi vyšli natvrdlý autista, brouk s obsesivně-kompulzivní poruchou na čistotu, dvojice mravenčích kamarádů s ADHD a depresivní pavoučí smažka se skvělou hláškou „Právě teď v mojí duši prší“, kterou okamžitě začínám používat. Jejich mentálním trápením se dospělý divák docela pobaví, u dětského publika je to však sporné.

Není zde totiž dostatek slapstickových pádů, nehod a hýbající se legrace, aby to nejmenší cílovku dokázalo i přes rozumnou délku zabavit. Naopak je kladen obrovský důraz na morálku, hodnotu přátelství, týmovou spolupráci a osobní zodpovědnost. Jistě, tahle ponaučení jsou v každém druhém animáku, ovšem tady morálka válcuje všechno ostatní. Dospělý divák to chápe, ale není to na toho dětského přece jen moc?

Dávám tedy trochu alibistickou pětku, jelikož výše zmíněný rozpor nedokážu úplně rozhodnout. Každopádně můžu všechny uklidnit, že v tomhle případě se filmařsky nic zásadního nestalo – Májina olympiáda není ani nečekaným animovaným hitem, ani ostudně směšným propadákem.