Skoro každá velká a populární zpěvačka nebo zpěvák to dřív nebo později zkusí na filmovém plátně. Justin Timberlake nebo Will Smith na to šli pomalu a získali si respekt filmových diváků, Britney Spears pro jistotu natočila hned napoprvé nekoukatelný film a zase zmizela a Cher má doma Oscara. Christina Aguilera se rozhodla hrát na jistotu a natočila muzikál. A to takový, ve kterém krom písní a pěveckých výkonů vlastně nic není. Takže vlastně splnil svůj účel.

Ale hezky od začátku. Varieté je milionkrát viděný příběh dívky, která se z ničeho vyhrabala až na vrchol, našla svou lásku, překonala pár problémů a nakonec byla šťastná. Hotovo. A pak se tam taky zpívá. Potíž je v tom, že v tomhle ohledu film rozhodně nepatří mezi žánrovou špičku. Zpěv všech zúčastněných je samozřejmě vynikající a i pokud člověk popu neholduje, jednoduše musí uznat, že Christina Aguilera a Cher zpívat umí. Problém je ovšem za kamerou. Režisér Steve Antin absolutně nedokáže využít toho, co mu žánr nabízí. Většina pěveckých čísel je natočená naprosto rutině a nezajímavě. Obyčejný záběr na pódium, na němž se kroutí skupina spoře oděných a dobře stavěných slečen (uznávám, takhle to nezní jako podprůměrný divácký zážitek) se proto rychle okouká. V hudebních číslech má Varieté mnohem menší drive než obyčejné videoklipy. Vše vypadá stejně, nudně, staticky a divadelně. Krom toho je těch pěveckých čísel překvapivě docela málo.

A to je problém, protože kvůli tomu se člověk začne soustředit na jiné filmové atributy a tady Varieté naráží ještě víc. Skoro až pohádkový příběh je sice zpočátku roztomilý a je snadné přistoupit na pravidla hry a jednoduše se přizpůsobit tomu, že Aguilera bude ta hodná a trochu naivní, Kristen Bell potvora, Cher drsná (nicméně v jádru hodná) skoromáma a Stanley Tucci roztomilý hláškující homosexuál. Film má ale sto dvacet minut a díky zmíněnému malému množství hudebních čísel začne příběh v polovině nudit a v poslední dvacetiminutovce vyloženě otravovat. Člověk se sám sebe musí začít ptát, proč na to sakra kouká, když od začátku ví, jak to dopadne. Kdyby někdo vyběhl častěji na to pódium a odzpíval další píseň, nebyl by to problém, místo toho tu ale musíme sledovat nefungující dialogy a zápletku, která svou pitomostí člověka skoro až uráží.

Takže ve zkratce – herci hrají to, co se po nich chce a nic víc, jediný za zmínku stojí Stanley Tucci. Natočené je to celé zbytečně staticky, odzpívané solidně a nakonec stejně bude záležet hlavně na tom, jaký máte vztah k Cher a Christině Aguileře jako ke zpěvačkám. Filmovou přidanou hodnotu hledejte jinde. A dobrý hudební film vlastně taky.