Na pusté planetě (dříve známé jako Země), kde už nežijí lidé a ostatně ani nic jiného, jako zázrakem přežil jeden uklízecí robot, plnící jednoduché poslání: lisovat odpadky a dělat z nich pyramidy. A tady bychom mohli v klidu skončit, protože takový robot většinou nemá naprogramováno, aby se nějak hlouběji vyvíjel či emocionálně vzkvétal a prostě by měl do konce život sbírat odpadky a dělat z nich pyramidy. Přesto... animační tým Pixaru je úplně opačného názoru. Nevysvětluje, nerozvíjí a navzdory všemu se jeho robot se chová v podstatě úplně stejně jako člověk.

Znamená to v první řadě, že dělá legrační věci, které dělají lidé, ale protože je to robot, jsou legrační o něco víc. V druhé řadě znamená, že je roztomilý. A tady bychom už opravdu mohli skončit, protože roztomilost VALL-Iho je hlavní a jedinou náplní stejnojmenného filmu. VALL-I jezdí po planetě, bourá do věcí, věci na něj padají a všechno se to topí v roztomilé změti zvuků, která děti dozajista nadzvedne ze sedadel. Přesně v tenhle okamžik se definuje moment, kde se dva tábory budou rozcházet nehledě na věk, pohlaví a žánrovou příslušnost. Buď vás VALL-Iho roztržitá plechová osobnost zaujme v první minutě a už nepustí nebo ho budete stejný časový úsek proklínat a možná i nenávidět. A přestože se řadím do první skupiny, té druhé naprosto rozumím a chápu, proč věcí cítí zrovna takhle.

VALL-I je – nehledě na řemeslnou stránku věci, která se nepodobá ničemu, co tu dosud bylo – úplně stejný jako (skoro) všechny ostatní Pixarovky. Někdo nebo něco podobné člověku je křehké a nemotorné a touží to najít sama sebe / lásku / oranžovou rybičku. Na konci přijde klasické poučení (tentokrát navíc obalené do ekologické agitky), povinná slzopudná minuta pro slabší povahy a celé to zpečetí humorně odvedené závěrečné titulky. Ano, tohle už jsme skutečně někde viděli a i když nejsem cynik, v klidu to přiznám.

To, co odděluje VALL-Iho od zbytku pixarovské tvorby, je jeho velkolepá „filmovost“ a detailně vytvořený svět, který by jako z oka vypadl tomu, na který koukáte každý den z okna. Umím si velice dobře představit, že by Pixar dokázal natočit regulérní postapokalyptické sci-fi, které nejen že by vypadalo podobně jako hrané sci-fi, ale dokonce o několik řádů lépe než hrané sci-fi. Smutný svět plný odpadků a polorozbořených monumentů je úchvatným místem pro rozvíjení depresivní atmosféry, čehož Pixar využívá během úvodních deseti minut naprosto dokonale a bez chyb. Kamerové oblety nad ponurým světem, kde už slunce nesvítí a tráva neroste, jsou ukázkou řemesla, o němž si drtivá většina režisérů může nechat jenom zdát. Přestože je dočista mrtvá, planeta dýchá a je „planetovitější“ než libovolné kulisy z libovolného sci-fi, které vám zrovna vytane na mysli. Zvuková i hudební složka podtrhuje prakticky vše, co říká obraz a umožňuje patřičné střídání nálad, se kterým si film tak rád hraje. Přechody z temných sekvencí do každodenního pohody zdůrazňují VALL-Iho verbální skopičiny, rozverné jazzové vypalovačky i filmové zážitky zprostředkované srkze polorozpadlý iPod, u nichž se VALL-I dojímá a téměř brečí…

Brečí? Ano, skoro to tak vypadá. A je schopen i jiných emocí, ze kterých by asi Isaac Asimov neměl radost. Pryč však s logikou – když už se VALL-I pomyslně utrhne ze řetězu, Pixar to dokáže zúročit v sérii různorodě srdceryvných scén, kde malý robot buď trpí bolestí a nebo trpí bolestí pro svou lásku. A ano, je to tak dobře pojaté a natočené, že to předčí spoustu milostných příběhů, kterými se vás snaží dojmout živí herci; Scénářová výplň je nuzná, čirá efektnost proto nutná v podání nejpovolanějších plně funkční.

Zatímco první polovina rozehrává putování s jasným cílem, ale nejasným výsledkem a je opepřena jak vynalézavým humorem, tak rozvíjením robotích emocí, druhá polovina je čistě „dětsky akční“ podívaná plná zamotaných honiček, kde už se v podstatě čeká jen na to, až robot a lidstvo dostanou, co si zaslouží. Rozhodně není tak filmově přínosná a zajímavá jako předchozí děj, stále však postačuje k tomu, aby se ve filmu stále něco dělo a bylo to buď vtipné nebo dalo prostor k zamyšlení. Lidé na lodi Axiom jsou ne náhodou vymodelováni do obtloustlých koulí s nulovou obratností a ponětím, co čekat od života (a je mi trochu záhadou, jak se dokázali po 700 let rozmnožovat), v kterémžto bodě Pixar nastavuje zrcadlo dnešní líné společnosti srkající svou potravu skrze brčko zabořené do kelímku s fastfoodovým logem. Je to přidaná hodnota jinak dětskému animáku, která osloví především tu dospělejší část publika a tvoří o jeden důvod víc, proč by děti neměly chodit do kina sami. Je to satira prostá, přesto inteligentní a na podobném místě bych ji vůbec nečekal.

Tam, kde se VALL-I prohání pomocí hasičáku vesmírnými dálavami a hledá svoji minutu z Hello, Dolly!, vzniká ojedinělá báchorka, která výjimečně nenutí k zamyšlení nad nějakým konfliktem člověk versus robot. VALL-I je prosťáček od kosti (kabelu), co chce dosáhnout svého a strávit zbytek svého života se sexy verzí produktu od firmy Apple. Přijdou mi zbytečné nářky nad tím, že je celý film povrchní a naprosto prvoplánový – kdo dneska takhle netočí. A jenom proto, že se to zase stalo u animáku, si na tom musí všichni smlsnout dvojnásob. VALL-Imu možná chybí hloubka, ale nechybí mu osobitost a srdce. Srovnám-li to se zeleným ušatým ďáblem z dílny Dreamworks a vůbec, s celou jejich tvorbou z poslední doby, je to na úplně jiné filmové úrovni a na míle před ostatními. V tomhle světle se nemůžu na uklízecího robota zlobit, i kdybych chtěl.