Stejnojmenný film Waltera Hilla dnes necháme spát, i když i na něj možná jednou dojde:) Pro Evropany byly ve druhé polovině 20. století všechny války a lokální konflikty hrozně daleko. Blízký východ, Afrika, Jižní Amerika, kdo je všechny spočítá. Ve většině televizí se sice vysílaly reportáže z bojišť, v novinách vycházely šokující fotografie a ostré články, vznikaly dokumentární filmy, přemisťovaly se vojenské kontingenty na pomoc těm nebo oněm, investovaly se miliardy do vojenské a humanitární pomoci, politici psali jednu protestní nótu za druhou, ale pach krve k nám přes média nepronikl. Od konce studené války se nám snad ani jednou nezježily chlupy nad možností, že by se natvrdo válčilo i ve staré dobré Evropě. Až to na přelomu 80. a 90. let vybuchlo na Balkáně. Druhdy mediálně dokonale přefiltrované obrazy smrti najednou nabyly na barvách i zápachu. Nezůstalo jen u bývalé Jugoslávie, konflikt postupně vystřelil i do Makedonie a Albánie. Dějinně zprofanované slovo mír opět nabylo na svém původním významu. Ani dnes není týdne, aby agenturní zprávy nepřinesly nějakou zprávu, která se jugoslávského konfliktu úzce týká. Běženci, masové hroby, obtížná integrace, stíhání vrahů, setrvající zášť jedněch vůči druhým...

Balkánský konflikt bylo třeba co nejrychleji a nejuspokojivěji vyřešit. Do Bosny se dostávají helmy soldátů UNPROFOR. Ke škodě věci jim však nikdo nedal přesný popis toho, co tam vlastně mají dělat a jaké jsou jejich pravomoci. Oficiálně: monitorovat situaci a nevměšovat se. Neoficiálně: bezmocně přihlížet vraždění a destrukci. A pak pociťujte hrdost a mějte vědomí, že vaše angažmá má nějaký smysl a pomáháte dobré věci. Seriáloví Válečníci skvěle zachycují liknavost tehdejší evropské politické scény, která ztratila odvahu k zásadnějším krokům a z jakési podivné politické korekntosti nezasáhla prostřednictvím své prodloužené vojenské ruky tam kde měla.

V britských vojácích vře krev, nechávají si kálet na hlavu od svých velitelů, jsou šikanováni samozvanými místními bojůvkami a opakovaně přijíždějí na místa masových poprav, kde jsou dobří akorát tak na dodávku bodybagů. Klidně by se z nich v momentě stali gerojové jako vystřižení ze sestřeleného Černého jestřába, kteří – byť jim chybí širší vědomí souvislostí - přišli splnit svůj "job." Ač se Válečníci i Černý jestřáb sestřelen odehrávají v přibližně stejné době, mezi možnostmi obou armád, jejich naturelem a sebevědomím je přímo propastný rozdíl. A stejně tak v obou filmech. Byť jsem poměrně velkým fanouškem Scottova opusu, nemůžu se zbavit dojmu, že přes opravdu děsivé obrazy válečných hrůz se stále pohybuje na povrchu a je kašírovaný na efekt. Bezmála tříhodinový děj podstatně levnějších Válečníků naopak dává divákům dostatek příležitostí ke spoluprožívání, času k přemýšlení, nepočítaně vypjatých scén a na televizní projekt nabízí skvostnou katarzi, která je výborně vygradovanou tečkou a doťuknutím velmi dobře spletených motivů. Pokud vás film rozloží na prvočinitele, je to dobré znamení, že jste v časech inflace příběhů a vyprávění ještě neztratili citlivost. Možná by nebylo od věci, abychom začali hromadně využívat divácké centrum veřejnoprávní televize, které má v popisu práce odpovědět na každý smysluplný dotaz. Ještě dnes tam napíšu své (na starou dámu se musí slušně): Milá televize, kdy uvedeš film...