Říct na začátek, že Valčík s Bašírem je jedním z nejvýraznějších autobiografických filmů historie, je jako tvrdit, že se Uprchlík počítá mezi top deset snímků o lidech s protézou. Rovnou z hlavy si jich příliš nevybavíte, tuplem ne takových, v němž by se režisér (a scenárista) zpovídal ze svých vlastních traumat skrze postavu sebe sama. Nevadí. Osobní prožitek samozřejmě přidává Valčíku s Bašírem na působivosti, ještě zesiluje autenticitu a tak trochu bere kameny z rukou všech jeho budoucích kritiků. Tak se to stalo a on to prožil na vlastní kůži. Amen. Na „Bašírovi“ je ovšem dobré právě to, že jeho půvaby vyniknou i bez ohledu na nějakého Folmana a jeho potřebu se vypovídat. A nejen to…

Valčík s Bašírem slibuje mocný zážitek i pro ty diváky, kteří se nevyznají ve standardních tancích a slovo Libanon jim evokuje kus exotického ovoce. Není třeba znát dobové reálie, není třeba vědět, kdo byl Šaron a kdo Arafat. I buránci směšující dění na Blízkém východě v jednu nekončící rubanici mezi křesťany, židy a muslimy by měli zpozornět. Ari Folman sdělil světu dvě docela prosté a ve svém obsahu zcela univerzální myšlenky: Válka není cool. A pokud se stanete svědky takového masakru, jaký se udál svého času v Libanonu (na mezinárodním kolbišti jej posléze označili za genocidu), jistojistě to ovlivní vaše duševní zdraví.

Rozmazlená duše dnešního Středoevropana, zabezpečená jak ekonomicky, tak politicky (stále bez válek… zaťukat na dřevo!), si vyvraždění neozbrojených mladých mužů, dětí a babiček asi vůbec neumí představit. Folman mu jej tedy ukáže. Než se tak stane, uběhne pouhých osmdesát minut naplněných rozhovory a vyptáváním se, to aby se složily všechny vzpomínky, předcházející oné osudové noci. Animovaný film zde z části imituje klasický dokument, s jeho zvídavými otázkami, slepými odbočkami a mluvícími hlavami, které nevyklopí všechno naráz, nýbrž v zájmu dramatického efektu dávkují informace po částech, tak aby mohl hlavní hrdina popojít o dům dál a tam se vyptat zas na další podrobnosti…

…a vzpomenout si. Folman takto skládá střípky do podmanivého a osobitě plastického obrazu, který nestojí na detailech a strohých faktech, nýbrž na impresích. Jsou to záchvěvy emocí, i fantaskní vize. Psychedelické rozpomínání za závojem dvaceti let, kdy všechno vypadá zároveň jako krásný sen i noční můra. Hledá-li někdo odpověď, proč Folman zvolil formu animovaného dokumentu, najde ji právě tady. Vojenské manévry by v hrané podobě mohly klidně fungovat – i když by stály minimálně desetinásobek –, Valčík s Bašírem v nich brnká na poměrně klasickou groteskně-protiválečnou strunu.  Hypnotické sekvence ovšem potřebují stejně hypnotickou formu. O tom že ji Folman našel a precizně ji ovládá, přesvědčí už úvodní běh psí smečky. Stylizaci dopuje chytlavý soundtrack a ještě než se psiska zastaví, bude vás mít Folman přesně tam, kde potřebuje. Přitom ty nejpůsobivější scény teprve přijdou. Noční výstup z moře, záchrana z člunu i „titulní“ taneček v libanonských ulicích se budou nepochybně počítat k pamětihodným sekvencím letošní filmové sezóny.

Omáčka okolo nich tak vzrušující není. Bylo by klamavé předstírat, že je samotné pátrání kdovíjak napínavé. V jistém směru jen buduje prostor pro závěrečnou smršť a tedy i pointu, jako pouhý předvoj, v němž se člověk teprve vpíjí do cizích vzpomínek a cítí v nich to jemné, a snad i proto nijak zásadní satirické ostří. Pak dojde na masakr… a všechno získá zcela nový rozměr. Valčík s Bašírem graduje naprosto výjimečným způsobem a na konec přidává mrazivou tečku, která zpoza onoho snového závoje vytrhne tak sugestivně, že zůstane jen ticho, pláč palestinských matek a zkoprnělé publikum.

Už za ty poslední minuty by měl být Valčík v kině povinností. I před nimi se však jeví jako důstojný nositel cizojazyčného Zlatého glóbu i oscarové nominace.